Zimní noc.

Adolf Heyduk

Zimní noc.
Noc v jizbu zahnala mě chladná, na skrovné lože jsem si leh’; zde nesní se mnou duše žádná, ni pták, radš skryl se v parostech. Bouř černým křídlem v skály tepe, a netvorný mě straší mrak, vlas jeho deštěm v okno klepe, a ohněm blýská temný zrak. Kol chaty meluzína kvílí a hvízdá truchlou píseň svou a pohněvaně každou chvíli chce ke mně dveří skulinou. Mé srdce chvěje se a ouží, jsem v širé dálce sám a sám; tlum duchů nad hlavou mi krouží já propad’ zas jich návštěvám. 88 Slyš, žalují a smutně pláčí jak na hřbitově dětí řad, když hrobník s rakve příkrov svláčí, by otce do hrobu jim klad’. „Ó nech nás, pěvče, žalostěti a neplaš večerní náš zjev; jsmeť tvoje tužby mrtvé děti, a nechceme než tvoji krev!“ 89