Smír.

Adolf Heyduk

Smír.
Svaté ticho v mojí duši... Mír o zlatých perutích všecky strasti, všecky žaly odvanuje z ňader mých. Srdce, jež se křivdou chvělo, odpustilo, zapomnělo, smířen hněv i zloby hřích. Klidno, ticho jako v hrobě, jenom v dálných porostech,porostech pták se ozval naposledy, s ptákem poslední můj vzdech, hlavou blahé táhne snění... v odpuštění, v zapomnění rád bych do své rakve leh’. 57