Přání.

Adolf Heyduk

Přání.
Čas léta prch’, a rosa tuhla v luze, má do úbočí hvozdů byla chůze, vše smutniti, vše usínat se zdálo, ni ptáče jedinké se neozvalo. Máť příroda si v husté tkala síti své v podjeseni napředené niti, a divným záchvatem se k práci měla, snad zbytky slunce jimi chytnout chtěla. Či hodlala snad zemi rubáš přísti? V mých stopách smutně šelestilo listí, a stesky moje, jenom veršem zdobné, se rázem proměnily v slzy drobné. Ó, kéž by jesení tou ku posledu i žal se proměnil, jejž teskliv vedu, by všaký cit, jejž jsem kdy v srdci choval, mně v rudý granát písně zkrystaloval. 63