Zřídlo úkoje.

Adolf Heyduk

Zřídlo úkoje.
Skrývám v duši zřídlo písní, mnohý odnesen jím žal, za zářící zdroj bych zlata toho zřídla nezadal. Když mne život rve a tepe, beru z něho plnou číš, a již nad svět křídlem ptáka volně vzlétám k slunci výš. Šťasten jsem, nechť lidské oči v oblacích mne nezřely; pěl jsem, vzlétal, což je více, kdy mne osud sestřelí. 13