Vzdech.

Adolf Heyduk

Vzdech.
Kol sadu bystřeň perly vrhá slapem, jiřička hnízdo vije pod okapem, a z jetele se ozval dětem v jas křepelčin hlas. To na hruď pěvci mile klepá Vesna, i roste srdce; ňadra jsou mu těsna, ven letí, ven, kde setí metá v klas motýlům v žas. Jak častokrát jsi ve tvář líbala mě, ó Vesno má, své dávajíc mi rámě! A když mé srdce chvělo se, zrak has’, byl zdráv jsem zas. Leč v ňadra má strast mnohý koukol sela, čas vložil utrpení v brázdy čela; až s jara vyzlatí se nebe zas, kde budu as? 11 Což na tom však, kde s polibkem mé ženy ty sivé skráně budou uloženy, jen jedna z vás, mé písně, v lepší čas mou pamět spas! 12