Tužba.

Adolf Heyduk

Tužba.
Sivé mlhy dolinou se vinou, černé stíny po lesích se tísní, jako skvoucí leknín v nebi plynou sbory hvězd a v srdci sbory písní, jež mi jako rajky s palem snětí duhovými křídly v nitro letí. Kéž z těch písní někdy v lepší dobu jedna skvoucí jitřenkou se vznítí nad sbořenou síňkou mého hrobu, ne-li však, tu změň se v rosu kvítí: v rosu růže, již mi někdy v kradí bludná upomínka na hrob vsadí. 51