Lesu.

Adolf Heyduk

Lesu.
Zadumaný lese, druhu mého snění, potěš chorou duši v těžkém roztesknění; zpívej vroucí písně, hovoř snivé báje, nes mé srdce k růžím ztraceného ráje. K růžím purpurovým, ne k těm černým znova... Žel, už černy všecky! Žádna purpurová! Žel, už černy všecky; zkvetlyť mezi hroby, purpurové už mi srdce neozdobí! 27 Ach to srdce moje těžké žaly rují; bolest rozkacená roste v něm a bují; těžkým vlády žezlem krutě duši tepe, kéž už po všem všudy, bylo by mi lépe! 28