K pouti.

Adolf Heyduk

K pouti.
Hle, mraky ovinuly les a sadu na hruď klesly, včel lačných bědná hyne směs před oulovými česly; z luk pokosených na pozdrav mně v posled dýše vůně trav, a v nebi pluje čápů dav v dál perutnými vesly. Kam letí asi? Proč ten spěch? Čas volá, musí plouti. Viz, podjeseně chladný dech, a vlákna v suchém proutí, zda něčeho též necítíš v svých ňadrech, co tě volá již, kde věčný mír jest, o němž sníš, kam čas a vše se routí? Juž přichystej se k pouti! 77