Čekám.

Adolf Heyduk

Čekám.
Jak po zdroji srn štvaný, tratě dech, já po zášeru toužím temných lesů; vždyť v hloubce ňader dávno hlubší všech a stále jítřící se ránu nesu... Vše strhla bouř, co budoval jsem kdys, jsem unaven a sláb už k nové práci, a čekám jen, až jako v Tatrách tis blesk stihne mě a se skal v řeku skácí. Kam potom popluji, už jedno jest; když nemoh’ jsem být hrdým stěžněm lodí, ať rozdrtí mě mořské vlny pěst, neb chuďas na krb k ohřátí mě hodí. – 24