U růžového keře.

Adolf Heyduk

U růžového keře.
Dech slunce zruměnil dne jasnou tvář a vynutil v ní veselosti zář, a všem, co v luhu pestrých bylo květů, zpěv vonný tiše z něžných plynul retů. Stál u keře jsem v dumy ponořen, kde růže snila panenský svůj sen, v hruď poraněna šípem slunce luku; já bezvolně svou po ní vztáhl ruku. Dal k ňadru jsem ji: Moje srdce zdob, mých písní chrám a vzpomínek mých hrob, než v knihu schovám tě, bys v písních spala; zde v zahradě bys přes noc opadala. A na srdci jsem růži domů nes’, leč do cesty mi vběhl vichru běs, ten poběhlík, jenž s hvízdotem se točí, a růži prachem zavál i mé oči. 29 A chtěl-li bez prachu jsem růži mít, svou vlastní slzou musil jsem ji smýt, tak v knize sní; nach zčernal, prchla vůně... Ach, stejně jako moje srdce stůně! 30