ATLANTIS.
BÁSNĚ.
MDCCCXCIX
[3]
Tiskl Em. Stivín v Praze.
[4]
JEZERO SLZÍ.
V dumavém lesku večera.
Muž skloněný přes zábradlí.
Sní hluboko do jezera.
Na nebi visí měsíc mdlý.
Do noci zmrtvělé Čas moji loďku šine
stísněnou roklinou, kde světlo umírá
a temno rozkládá nad kraje nehostinné
svá křídla upíra.
Kdys večer, vzpomínáš, my v šeru pluli tady,
vše spalo v krajině, tma byla na vodách,
jen v dáli hučely kypící vodopády
v mrtvolných temnotách.
A světlo třesavé se lilo haluzemi
vrb nyvých, smutečních, jež do tmy hleděly,
my v člunu seděli, zmámeni, vroucní, němí
a slova neděli.
A ty jsi tesknila a tvoje zraky plaše
po hvězdných kolejích do dálky prchaly,
5
a v dlouhém vznícení se tiskly duše naše,
jež touhou plakaly.
Na nebi vzpomínek se čistá luna vznesla,
jak bílá hostie v kadidle večera
a v šeru klesala váhavě klidná vesla
do hlubin jezera.
Ó, Noci! Propasti! Vy tůně plné taje,
vám navždy propadlo mé mladé nadšení;
ó, žel, ten bezdný hrob už nikdy nevydá je
ze svého vězení.
Vy dnové dumaví, jež jdete v šerou dáli
v temnotách plouživých pod smutnou lodí mou,
ve vašich hlubinách spatřuji divé skály
se chmuřit hladinou.
A v nocích bouřlivých, kde déšť se z nebe lije
a blesky klikaté do řeky sjíždějí,
v těch vírech zpěněných zřím tvář své ironie
a stesk svých nadějí.
6
MDLOBA.
Ah! vše je vypito, vše snědeno! Juž není nic co říci!
P. Verlaine.
Zamžené, rozlehlé pláně do noci rozlité.
Únava smyslů a nuda života.
Tajemných stesků pláně!
Všechno v nich omdlívá smutkem. V šeru se ztrácí.
Chudé, podmračné pláně. Záhadné stezky bolů,
po nichž nekráčí nikdo!
Bledé a věrné dumy ztracené v šedavé mlze,
v neplodných pláních, mých drahých pláních
vrací se pod moji střechu.
Smutek mne tíží, přivírá ochablá víčka,
palčivý vzduch se lísá kolem mých tváří
a taví mé snění.
A duše má neschopna boje, neschopna činu
vzmužit se, rozdrtit teskné ty kraje
úderem svalnaté paže,
nemocna choulí se v koutku přikryta temnem,
pozvolna zmírajíc pod dechem Smrti,
jenž vane z únavných plání!
7
MELANCHOLIE.
Když slunce dochřadlo, mně bylo teskno, mdlo
a v duši zavzlyk’ sen.
A venku vichr táh’, přes úhor v dřímotách,
na sněžkách hasl den.
Stín snivý zpíval v tmách o šerých náladách
neznámých princezen.
Do nočních viol sáh’ a šílel v tesknotách
subtilní trioly.
Do dálky naslouchám, jak zpívá hluchým tmám
ke zvonkům violy.
A spouští píseň mdlou, jak samet vybledlou
na svlačců fioly.
Stín snivý zpívá v mhách o kalných balladách
koketních století,
o duších zraněných a vášní zrazených,
jež úpí v zajetí,
a v jejichž ranách mdlých spí panny v lilijích
a viny staletí,
jež mají trpkost těch, jež mnoho žili v snech
a smutně odešli...
8
LISTOPAD.
Až bude listí schřadlé
na sněti,
a v trávě plody spadlé
ležeti,
tichounce půjdu travou
illusí;
stesk bude znít nad hlavou
z haluzí.
Vzpomenu opět časů
ptačích snů,
i krajů plných jasů
letních dnů.
Zas budu cítit štěstí
v prsou svých,
a uschlé stromy kvésti
v alejích.
Uvidím zlaté brouky
třpytiti
a zelenavé louky
svítiti.
Mha padne. Ticho všude
nastane
a v dálce slunce rudé
zaplane.
9
EVOKACE.
Tím smutkem zemdlen, prosáklým nudou
a nezvěstnou melancholií,
omámen hudbou zraněných houslí,
zladěných nejhlouběji,
rozpínám paže své usnulé mdlobou,
schvácené křečí,
tam k tomu slunci, jež umírá tiše
v kalužích krve...
Má duše se podobá tmavému kraji
plnému příšer a visí,
jež volají do noci v jediném proudu
hubení, lační...
Ticho mne kolébá ve svojím lůně,
zpívá mi písničku dávnou,
10
motýli noční s pávími oky
sedají lehce na moje čelo...
Vy teskné stíny, jež vstáváte z hrobu,
ryšavé ruce zvedáte ke mně,
v stojatém šeru vídám vás často
skloněny nad svojím ložem,
zkalené zraky vzníceny žalem
kladete svoje kostnaté ruce
na moji hlavu a žehnáte mlčky
básníku znavenému.
11
STUDNA.
Ta tmavá studna všechno ví;
vše viděla, nic nepoví.
Ta tmavá studna všechno ví.
Ty přísahy a zakletí
a všechny hrůzy podsvětí,
oh, musela je slyšeti.
Ta tmavá studna všechno ví:
jsou rozbity už okovy,
vše viděla, nic nepoví.
A v noci tmavé, noci mdlé
lze spatřit v jejím zrcadle
lebky a hnáty rozpadlé. –
Ta tmavá studna všechno ví:
snad zapomněla, kdo to ví?..ví?...
Ta tmavá studna nepoví!
12
KRAJINA POUŠTĚ.
Kam zrak sahá, nic se nehne;
všady žírné slunce žehne.
Jen tu a tam sen prchavý
u cisterny se zastaví.
Však s výše pátrající sup
se vrhá střelou na svůj lup.
13
SFINX.
Olověně leží nebe
nad melancholickou pouští,
na obzoru hrozí samum,
jako pozdrav blízké smrti.
Pouze sfinga stojí hrdě,
tolikrát už zasypána,
líbá olověné nebe
chechtajíc se věčné bouři.
14
POCHOD SMUTEČNÍ.
Tma jak víko rakve k zemi klesá.
Andělé muk urnu nebem táhnou
a zavěšují magické své lampy
v zsinalé flory nebeské klenby.
Z daleka slyším tlumené bubny.
Šerem se vleče pohřební průvod.
Kol rakve hoří slzící svíce.
A hlavy všech jsou skloněny k zemi.
Srdce mé bije kajicnou hranu
z kamenné věže pustého dómu.
Sonorní bubny k pochodu znějí.
Zlomené touhy, zastřené žaly.
Píseň těch, kteří odešli v tichu.
Píseň těch, kteří klesali v žití!
Naslouchám v dáli, jak nočním krajem
dušeně víří zastřené bubny. –
15
KONEC STOLETÍ.
Šedivá mračna se plíží
velkými, černými okny
do zpustlých a trouchnivých minstrů.
A nikdo už nevěří v spásu,
a nikdo už nejde se modlit. –
Než naše rty povadlé dýší:
Pane pomoz nám v bídě!
Pane sešli nám světlo,
sešli nám anděla Víry! –
Marně! Skláníme hlavy
na vychrtlá, kosmatá prsa.
Neb chapadla temnoty rostou
a muka nám hyzdí tvář dále
a v srdci nám bují květ Vzdoru.
Ó, století hnusu a mdloby!
My Hrdí ti vrháme výtku
v tvář šklebnou na Vyšinách Času,
za všechnu tu trýzeň a bídu,
jež nasilos’ do našich srdcí,
těch dobrých a dětských a smutných,
jež v plamenech pekel teď ryčí –
to tobě pomstu a kletbu,
Století satanské, lživé!
16
UZAMČENÉ RTY.
Obzory hoří v krvavých mracích...
Oběti stráveny v žáru.
Nyní jim hrozí výčitka v zracích,
výčitka mrzkého zmaru.
Včera se smáli v zeleném mlází,
k cinkotu tamburin pěli.
Dneska jsou zmlklí, svěžest jim schází
a všeho dneska už želí.
Obzory hoří v krvavých mracích...
Neznámé Noci se blíží.
Nyní jim hrozí výčitka v zracích.
Veliké bolesti tíží!
17
STIŠENÍ.
Dozněly varhany a mše jsou skončeny;
jsou v chrámě zšeřeném dvéře juž zamčeny.
Teď vládne přítmí a ticho u oltáře,
zhas’ požár monstrancí, zavřeny žaltáře.
A mniši odešli dávno juž do cely
rozmlouvat s Ježíšem a svými anděly.
Spí svatí otcové v oblacích kadidla,
v barevných tabulích jen sivý měsíc plá.
Kdy opět zazní zde velebné chorály?
Kdy opět zvony se rozkřiknou do dáli?
Dozněly varhany a mše jsou skončeny.
V mé duši zšeřené jsou dvéře zamčeny.
18
ITE MISSA EST.
Jak vetchý zvoník, jenž se k hrobu sklání
a v světě tom už skoro nežije,
můj život rozzvučí své zvony plání,
když zazní chrámem slavné „Kyrie“.
Na puklých lištách sedá zadumčivý,
kde krkavci svá hnízda mívají,
arkýřem černým starostlivě civí,
jak světlé stíny bloudí po kraji.
Toť jeho raison. Někde vzpomíná si
na plaché zjevy kyprých ženských těl,
jich šíje ladné, ňadra, vonné vlasy
a zapláče, že kdysi tolik chtěl.
Jak vetchý zvoník, jenž se k hrobu sklání
a v světě tom už skoro nežije,
můj život rozzvučí své zvony plání,
když zazní chrámem slavné „Kyrie“.
19
ODŘÍKÁNÍ.
Slunce mi dalo nejkrasší sklízeň,
zjasnilo věčnou, nezdolnou trýzeň.
V hrudi mé tmí se osuhlé skály,
pod nimi potok vody své valí.
Úrodná půda, zelená luka,
zatím co srdce bolestí puká.
Železné rámě svírá mé žití,
železné rámě, jež nelze zříti!
V příkopech snů mých vzcházejí růže.
Přemítám stále, co těšit může.
Nenajdu nic a hořkost mne schvátí...
Nechte mne, drazí, nechte mne spáti! –
20
PÍSEŇ.
Kam jsi má duše zbloudila?
Jitro už svítá nad městy.
– Měsíc mne vyved’ z komnaty,
dal mi on závoj nevěsty...
Zda mi má duše odpovíš,
proč je tak náhle něm tvůj ret?
– Potkala jsem já cestou Smrt,
každý je smuten, kdo ji shléd’...
Rci mi, má duše, rci mi teď,
proč jsou tvé ruce sepjaty?
– Spatřila jsem já u cesty
křemelák bleskem rozťatý...
A moje duše panenská,
proč klopíš k zemi zraky své?
– Spatřila jsem já na cestě
zlomené myrty povadlé...
Duše má, hlas tvůj chvěje se!
cos’ ještě zřela v temnotách?
– Shlédla jsem já svůj bílý vlas
zrcadlit klidně na vodách...
21
ŠERO.
Již obloha klene své měsíčné mosty
a svítilny noci se blýskají v řece,
již vychází večer ze dveří lesa
se svojím chrtem, jenž teskně vyje,
a trhá květiny, které se lesknou,
drobounké světlušky chytá do dlaní
a vábí kouzelnou, skleněnou loutnou
rozkošná děvčátka z vesnických chalup...
Tajemné radosti strojí se v chýžích
neb zvuky chvějí se pod každým oknem. –
Je noc... A obloha klene své mosty
od země do oblak k nebeským rájům.
22
JASNÁ NOC.
Z tmavého hvozdu bled a tich
k půlnoci šel kol dvéří mých.
Vyhled’ jsem: zmizel za skalou,
zpíval si píseň pomalou.
Do hustých hvozdů zašel zas,
nad krajem bílý lesk se třás’.
Zavřel jsem dvéře: za skalou
zpívá si píseň pomalou...
23
ZAPADLÝ HVOZD.
Spí dávné touhy, závrati,
nikdo jich světu nevrátí.
Jak vítr vane nad kraji,
do temnot slehlých šeptají.
Jich hlasy bloudí pod lesem
v netečném tichu bezhlesém.
Spí dávné touhy, závrati,
snad už se nikdy nevrátí.
V tmách hoří vlavé plameny,
i ty už teď jsou ztráveny.
Sotva, že trošku zaplají,
už zase tma je nad kraji.
Do tmy se mračí pralesy,
časem v nich vítr steskne si...
To mojí duší zaklátí
zpožděné, dávné závrati.
24
ŠEDIVÁ CHVÍLE.
Pohřbeny sny mé, pohřbeny leží
ve stínu šikmých, omšených věží.
Pod zemí chladno, pod zemí temně,
na prsou tlačí tíživá země.
Z lebky, kde žhnulo stříbrné světlo,
pohoří fial, anemon vzkvetlo.
Ze srdce vzrostly rezavé stíny,
ze srdce vzrostly zahořklé blíny.
Za noci světlé k rovu se sklání
v závoji černém plačící paní.
25
MRTVÉ KRÁLOVSTVÍ.
Je smutno v království na straně půlnoční,
tam hrůza panuje a ticho v ulicích;
ze střechy paláce vlá prapor smuteční
a nikde stopy víc po barvách hýřících.
A dvéře kathedrál jsou otevřeny všem
a kněží slouží mše a prosby k nebi zní,
na trůně z ebenu král sedí bled a něm,
vždyť ví, že padne říš, dřív než se rozední.
Tam dole pod hradem Mor zuří v příbytcích...
Je všechno ztraceno a nikde pomoci,
kde vezme za kliku, nach bledne na lících
a pláč a rouhání se vlní do noci.
Je smutno... malátno, v tom šerém království,
kde mocní předkové lesk rodu hlásali;
vše mdlobou schvácené a nic se nezachví,
i zvony stříbrné, jež kdysi jásaly.
26
Hrad hrdých illusí se v trosky rozpadá,
v příkopech toulají se vzdechy smuteční
a město vymřelé se v temno propadá,
jen vížky kostelců nad propast noci ční.
A stichlé území se v pustu obrátí,
co dosud doufalo v hor sluje uteče,
až horda Avarů říš shnilou podvrátí
a v poutech poslední žoldnéře odvleče...
A bílé království pak navždy zapadne,
by nikdy nevstalo už v davů jásotu –
vše morem zahyne a mrazem vychřadne,
i chorá něha Snu, jenž klne životu...
27
BALLADA O RUSÉM HOCHU.
Aus alten Märchen winkt es
hervor mit weisser Hand,
da singt es und da klingt es
von einem Zauberland.
H. Heine.
Byl chudý sirotek. Ve tmavém hvozdě žil –
a skalních doupatech; znal všechny písně ptáků
a živé prameny a zámky čarných vil,
jež věže z achatů nořily do oblaků.
Za modrých večerů do kraje vycházel,
když luna zardělá nad hvozdy závoj tkala,
když z dálných předhoří zazněly tóny cell
a kněžna rusalek své písně rozelkala.
Na žlutém balvanu tak sedal každý den
v sšeřeném úvale, jejž kapraď zarůstala,
a bílé levkoje a květy plavých žen
v jichž lepých korunách mdlá jeho duše lkala........
„DnesDnes povad’ zlatý hvozd... S ním víly odešly
28
do vodní hlubiny, jež zrakům zakleta je
a v sirém potoce se shlíží měsíc mdlý
a vůně vzpomínek na jasné slzy taje – – –
Za teplých večerů teď tady ticho je,
když hvězdy voskové nad lesy závoj tkají.
A v šero pižmové zní hlasy hoboje.
Kříž Jižní zaplanul nad oněmlými kraji....
29
PÍSEŇ MELANCHOLICKÉ PANÍ.
Znáš píseň melancholické paní?
Sedí a zpívá v nádheře ranní.
Vy nyví ptáci, vy modří ptáci,
mí sladcí snové,
rcete mi něco o mojí vlasti,
mí miláčkové.
Vy zalétáte nad kolmé skály
a nad propasti,
neslyšeli jste tam někde v dáli
o mojí vlasti?
Vy nyví ptáci, vy modří ptáci,
mí sladcí snové,
vezměte sebous sebou mé mladé srdce,
mí drahouškové.
30
V ROKLINÁCH.
U tmavých roklí opustil mne stařec,
kde kouzelnice mají svoje schůze
a satan ve své slávě zjevuje se.
U tmavých roklí opustil mne stařec,
a shasil světlo zelenavé lampy
ve klamném houští obemšených buků.
Je temno zde, jak v staré kathedrále
a kluzkým svahem hledám svoji stezku
ve tmavém hvozdě netušených pastí.
Ó, svatá Panno, já se k tobě modlím
a prosím, ochraňuj mne na všech cestách,
když v zrádných roklích samoten se toulám.
31
K BOHU.
Crux hortus deliciarum
in quo florent omnia.
Sv. Bonaventura.
O Bože, jenž jsi zažeh srdce mé,
mé ruce hřeby lásky rozbodal,
můj Bože, viz jak klečím před tebou.
Můj Bože, jenž jsi ke mně sestoupil
a oči moje zažeh’ visemi
své hříšné ruce jsem ti zasvětil.
A srdce své, jež uchem pokorným
vnímati smělo velké divy tvé,
viz kladu chudý tobě za podnož.
Ty Bože, hle, já zde v svém šílení
se opíjím tvým vínem plamenným,
jež trhal jsem na tvojich vinicích.
Já vím, má hruď je tebe nehodna
však prosím, buď mé duši milostiv
až zaklepá na bránu nebeskou.
32
VE STÍNU LESNÍM.
Za zlatých večerů si vyjdu do polí,
kde voní fialky tam půjdu ve trávě
a budu naslouchat jak z němých údolí
se line hudba mdlá tak vláčně, zdlouhavě.
A v prsou ucítím jak vánek tajně lká
a v záři modřivé zas spatřím území,
jak snílek marnivý, jenž přišel z daleka
a marně snaží se být šťasten na zemi.
33
VEČERNÍ DOJEM.
Zapadlo slunce. Vítr ztich.
Sám šel jsem borem, sám a tich.
Sám plný zvláštních vzrušení,
sám šel jsem v hvozdu zeleni.
A ještě v dáli zočil jsem
oblaka rudá západem,
a hory stíny přikryty.
Tak zvláštní měl jsem pocity.
A cítil jsem, jak zality
tím šerem pláčí lesy ty.
Cos chorobného bylo v nich
jak v zakřiknutých prsou mých.
Kam pohled’ jsem, jen večer vlád’,
vzduch voněl sytou vůní mát,
sný, bezbarvý, v noc rozlitý,
by neprobudil lesy ty.
34
NEKLID V NOCI.
Dešťové kapky
celou noc třískaly na sklo.
Já procitl na loži uděšen
a naslouchal v dálku,
hukotu vlaku...
A zoufalý hvizd,
jak vjížděl by v průkop
projel mi duší
a žhnoucí dvě oči
planuly ve tmě.
35
ZÁTIŠÍ.
V oněmnělých chodbách sirých údolí,
tam bloudím ve svém snění nejradši;
kde vánek v listí olší zápolí
a šero bývá hebké, nejsladčí.
Tam z rozvalin se plazí kradmé sny,
by strašili svým zjevem okolí,
když měsíc v plášti sešlý ponocný
vychází s lampou svojisvojí do polí.
Tam naslouchám, jak vítr blouznivý
si hledá cestu mezi topoly,
a měsíc provází ho na nivy,
když s věže Noci půlnoc hlaholí.
36
VRCH DUŠÍ.
Stezka se ztratila v močále.
Přede mnou chodba je ve skále,
neschůdná, studená chodba.
S nejistým pohledem dítěte
vstoupil jsem do skály zakleté,
do skály zakletých duší.
Neplálo slunce, nevoněl kraj,
nepěli ptáci, nešeptal háj,
veliké ticho zde vládlo.
Tázavě stanul jsem v temnotách,
nějaký stín se za mnou táh,
oděný v zvetšelý rubáš.
Chodba se ztrácela ve skále.
Sova kdes houkala v močále,
jakoby někdo umřít měl.
Pojednou slyšel jsem temný pád,
a kohos vášnivě naříkat,
vášnivě do dlaní za mnou – –
37
SKLAMÁNÍ.
To bylo schodiště příkré a točité:
a šlo to pořáde do země hlouběji,
jen kahan, jejž jsem nes’, třásl se v noci té,
oh, šel jsem hledati ložiska nadějí.
A bledí skřítkové přede mnou prchali
do svojích brlohů, temnotou zalitých,
já klepal kladivem zvědavě do skály
zvuk zazněl dunivý jak škodolibý smích.
Takové schodiště příkré a točité:
Že jsem přec nezůstal u krbu raději,
vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té:
„Ach, marná námaha! Není už nadějí!“
38
SVĚDOMÍ.
Sny přešly, doby rozmařilé,
jak slunné dny a nudno snít
a doufat v změnu! Jsou to chvíle,
kdy není možno klidným být...
Vím, ještě jakés’ touhy zbyly
tak jako: msta a nenávist,
ty se tu ještě někde skryly
ve tmavém koutě trudných míst.
A sny mé zejí jako sály,
kde všechno křičí, vyčítá,
mne mrzí vše a žízeň pálí,
však číš, ta leží rozbita.
Sny přešly, doby rozmařilé,
jak slunné dny a nudno snít
a doufat v změnu! Jsou to chvíle,
kdy není možno klidným být...
39
VÍM, PŮJDU...
Zas bude sedět zamyšlený,
když měsíc sjede nad lesy,
zas uzřím jej, až půjdu domů,
seděti mlčky v stínu stromů,
Smutek vážný, bezhlesý.
A hrdlo mi to mocně svírá...
Já bojím se těch zraků zlých,
až ke mně svoje oči zvedne,
má duše zachví se a zbledne,
jakbych spáchal těžký hřích!
Vím, půjdu plaše kolem něho
a budu k zemi hleděti,
a kudy půjdu, tudy všude
uzřím listí svrasklé, rudé
na své cestě ležeti...
40
CHVÍLE PODZIMU.
Měl jsem já bílé lilije;
přišel zlý vítr.vítr, zmrazil je.
Zmrazil je v malé zahrádce,
rozplakalo se mé srdce.
Aleje bílých moruší,
ach, kdo mé slzy osuší.
Aleje tmavých cypřiší,
ach, kdo mé srdce utiší.
Měl jsem já křehké lilije.
Přišel zlý vítr, zmrazil je.
41
PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Venku padá sníh
v dlouhých šárpijích
do snů mých, do snů mých. –
Stojím zamyšlen,
oknem hledím ven,
zmírá den, zmírá den. –
Nebe vychladlé,
nivy povadlé,
srdce mdlé, srdce mdlé.....
42
VZDECH.
Hledím na svadlé záhony...
Přijdou snad ještě teplé dny?
Ale už nemám naděje.
Tož, ať to sníh už zavěje.
Vždyť už jsem dosti vytrpěl,
všechno jsem chutnal, všechno zřel.
Nechť se na ňadrech ohřejí
aspoň ty zbytky nadějí.
Ale už nemám naděje.
Kéž už sníh všechno zavěje!
43
SNÍH.
Na cestách leží padlý sníh,
duše má z okna se dívá;
haluze stromů, vítr v nich
šedivou písničku zpívá: –
Padá sníh, tiše poletá,
na oknech květy se tvoří!
za těmi okny zakleta
duše má leta se moří.
Bílé své vlasy rozplétá,
dlaněmi kosti si hladí...
Padá sníh, tiše poletá.
Kam prchlo jsi moje mládí!..mládí!...
44
OBLAKA.
V zrcadle vidím vlas svůj šedivý...
Mé srdce mlčí, nic se nediví.
Vichřice přešla. Nebe se jasní.
Budou to dnové tiší a krásní?
Přinesou teplo; trochu jen štěstí,
by mohly bílé květiny kvésti?
Oblaka bledá, jež v dáli jdete,
oblaka bílá, jedno mi rcete:
Vichřice přešla. Nebe se jasní.
Budou to dnové tiší a krásní?
45
TICHO.
Světice spustily záclony,
zavřely mystické schody,
kdosi šel k půlnoci záhony,
bušil na zavřené vchody.
Bušil svým palašem do oken,
nikdo se neozval v sále,
a když už zasvitl bílý den
cestou svou kráčel zas dále.
Spuštěny vyrudlé záclony,
všechno je v náručí spánku,
jenom přes zčeřené záhony
slyšeti šumění vánku.
Zavřeny železné závory,
zapadla dubová vrata,
slunce už vyplulo nad hory...
Dřímej, má dušinko zlatá!
46
BOJIŠTĚ.
Umlkla střelba. Bojiště
teď utichlo a lítost soustrastná,
jak černá sestra k raněným se sklání
a klade jim na rány obvazy.
Je tichá noc a hvězdy svítí ve tmě.
Je ticho tady jako v klášteře.
Odtáhla v dáli vojska vítězná.
Dojatý měsíc sedí v oblacích
a pláče lesklé slzy do kraje.
Je ticho tady jako v klášteře.
Nezvyklé teskno. Pusto bojiště...
Rozbity stany, děla zvrácena.
A klidně umírají vojíni
na zasmušilé prázdné rovině!
Umlkla střelba. Pusto bojiště...
47
ZIMNÍ SPÁNEK.
Já znám ty kraje trapné samoty!
kde tupé šero sluje obývá
a ledovce své hroty zvedají.
Já znám ty kraje chmurné samoty!
kde větry vějí rozcuchaným vlasem,
jak hrůza neznámá, jež z dalekdálek přichází
a z údolí, kde vše je stlačeno
neklidné plameny chvílemi vyšlehnou...
Chýž sněhy zasutá se tulí ke skále
a tiše naříká... Nikdo zde nežije.
Ach, já znám kraje trapné samoty!
kde nic už neroste než bídná kleč,
z pod balvanů, jež visí nad srázy,
nad těmi stržemi, kde leží mrtvoly.
48
NOC.
Noc, velký polyp, paže rozpíná
a hledá ve tmách svoje oběti...
Je sino – trudno – šedá krajina.
(Slyšíte vodní hady syčeti?)
Potulný básník hledá v noci té
lastury, které v písku zůstaly,zůstaly.
Je smutno. – Vidíš lodi rozbité
na boku rozeklaných úskalí.
Bezvětří. Slyšte moře hučeti
posupnou píseň věčné Dalily,
tisknoucí ve své zrádné objetí
mdlou duši, kterou vlny zalily...
49
SPLEEN.
V šedivém vzduchu jeseně
prší zdlouhavě
na spustlý a zarostlý hřbitov.
Stromy se lesknou – – –
jak tichý pláč šumí a šumí
do chmurného nebe.
A slunce, jak tragický náhrobek
toho kraje, jenž vzlyká,
smutečním závojem hledí,
lhostejně, kalně –
jak sirotci snů se modlí
ve vysoké trávě – – –
Myšlénky rojí se v hlavě
podobny havěti červů.
Chlad hrobu rozpíná paže
poslední lásky.
Jsem hrobka, již otevřel vítr
do deštivé noci.
50
ULTIMA THULE.
Opět venku na lukách,
rozkvétají pryskyřníky,
Rudozlatýmrudozlatým oblakem ozdobeno kyne nebe.
Šeříkové keře voní,
květy bílých růží září –
a na modré, pestré mezi
promenují mladé dívky.
Ale v teskném, zasmušilém
hvozdě rozložitých dubů
kvetou Smutky.
Tam ve věčném pološeru,
skryty v hloubi tiché noci,
vydechují sladkou vůni,
chví se v mlžném světle větví,
tmavé květy skabios.
Sametoví lyšajové
s oky nudy na svých křídlech
poletují kalným vzduchem
a na smaragdovém mechu
klidně dřímá ocelot. –
51
Snivě,
nahý, rozespalý,
s diamanty v černých vlasech,
kráčí mladý králevic.
V zapomnění svojí doby
kráčí kolem nízkých domků
hloub a stále hlouběji –
až do tmavých hlubin hvozdu.
Beryly a chrysolithy
svítějí na hnědé půdě.
A nad tmavou prohlubinou,
na nejvyšším štítu vrchů,
trůní velký půlměsíc.
S bělostnými kadeřemi
svinutými kolem čela,
trůní,
němý, zadumaný,
nad záhadou mého žití.
52
HOSPODA.
To dobrá hospoda je u silnice
pod strmým svahem granitové skály,
kde za večera v okně hoří svíce
a unavené poutníky zve z dáli.
Tam hostinským je zamračený Osud,
jenž nalévá každému do sklenice
z baňatých lahví s rudou sfingou žaly,
na jichž vignetách čte se „Nikdy více“.
Zde Šílenství ku harfě Smutku pěje.
A Zoufalství mdlým hráčům v kartách radí,
až ztratí vše a sedí bez naděje,
co zatím Smrť, ta přihrbená služka,
jim v komoře, kde na zdi kahan čadí,
na zemi tvrdá připravuje lůžka.
53
CESTOU.
Až jedenkrát půjdu,
s hlavou sklopenou a zraky oslněnými
sluncem, jež nad obzor vyšlo
a po němž jsem toužil a snil
celý svůj život,
až jedenkrát půjdu,
za sebou zanechávaje krvavé stopy,
duše sklíčená v životě jasném,
který kol víří a jejž jsem nepochopil,
ó tehdy také já ucítím trochu
z té nádherné záře, již rozvine slunce,
daleko od něho v údolí chladném
roznícen vzdechy zvápnělých květin,
smuten nad touhou sesláblou věky,
zapadlý básník.
54
DOBRODRUH.
Přišel kdysi rytíř Graalu
do veliké dědiny,
na prsou měl krunýř králů,
na hlavě měl šediny.
Přišlo mu zde dosti cize –
ironický pro vše smích,
neznal nic než svoje vise,
bůh ví, co vše skrýval v nich.
Píval stará, zlatá vína,
říkali mu trubadur,
každou chvíli píseň jiná,
dneska v cis a zítra v dur.
A když jednou s druhy seděl
plnou číši k ústům zved’,
k zemi kles’ a slova neděl:
na rtech smích a v srdci jed!
55
MOTÝLI.
Motýli bílí a rudí,
kam jste vy odlétli z jitra?
Na prsou zmije mne studí
vylíhlá z nitra.
Ani jsem netušil věru,
že chovám na srdci plaze,
v mládí jsem mohl jej zničit,
v zárodku snáze.
Byl bych já vyrval své srdce,
hodil je do hlubin moře,
utopil v propastech navždy
to svoje hoře.
56
OČI.
V mlhy se halí znuděné pláně.
Dvé mužů v zvetšelém kroji
hledí do hlubin z groteskní stráně,
kde město v temnotě stojí.
A ve tmě blyští zlacené báně,
sloupy a kříže se kupí
s vysoka hledí dva zraky na ně
dva zraky lstivé a supí.
Dlouho tak stáli přisní a němí
na skále vysoké, šedé,
až z nebe hvězdy padaly k zemi,
hvězdice růžově bledé.
Pak začli kreslit bizzarní znaky
berlemi nad svoji hlavou,
a dlouho bylo vidět dva zraky
žhnout nocí trudnou a tmavou.
57
BALLADA.
Jede rytíř nudnou plání,
od večera do svítání.
Hvězdy jiskří, rytíř jede
v zbroji hnědé, v zbroji šedé.
Bílé ruce za ním spíná
krásná panna Melusína.
Jede rytíř, hlavu sklání.
– Nikde klid a nikde stání!
Vyjel sobě dobýt hradů,
teď se vrací bez pokladů.
Jede rytíř nudnou plání.
– Noc jen slyší jeho lkání...
58
TAŽNÍ PTÁCI.
Vím, sníval jsem, už dávno před lety,
že v pohádce kdes zámek zakletý...
V něm leží bílé touhy uspány;
giganti s meči stojí u brány...
Však, nyní rytířství jsem výhost dal,
za přilbu výměnou jsem kutnu vzal...
Mé dny jsou mdlé. A ruce sepjaty!
Jsou cesty k zlatým zámkům zaváty...
59
ŽILA JEDNOU...
Rozteskněna,
beze jmena,
světem věčně toulá se,
zbyl jijí pouze
věnec nouze,
svadlých tužeb ve vlase.
A od dechu
tmavých mechů,
mechů Smrti omdlela,
s tichým smíchem,
bledým hříchem
prostřed cesty zemřela.
A kde klesla,
za rok vznesla
poupě růže zardělá.
60
DNES VEČER.
Lo giorno se n’andava, e l’aer bruno
toglieva gli animai che sonón terra,
delle fatiche loro.
AI. Dante.
Já oči odvrátil od žití
a vešel do bran kláštera,
kde mohl bych se pomodliti
vždy nestrojeně z večera.
Hluch k hlasu světa žil jsem v tiši,
jak středověký, zbožný mnich;
já chtěl jsem žít, jak žijí mniši
zahrabán lidstvu v dumách svých.
A v mojí duši hvězdy plály,
a já jsem šťasten v tichu žil,
tam venku v slunci ženy stály,
ve všechněch chýžích květen byl.
A já se nad svůj misál klonil,
kde mřely táhlé světice
a do své hrudi slzy ronil
při modré záři měsíce.
Má cela dneska v růžích vzkvetla
a všude zřel jsem anděly,
v rtech měli mír a v očích světla
a v rukou palmy drželi.
61
SENTIMENTÁLNÍ MŠE.
Svých rukou němý žal
za varhan dumavých,
jež hučí z kathedrál,
já spínám do snů svých.
Své srdce zářící
v monstranci rukou těch
já zvedám k měsíci
v tichnoucích akkordech.
Žal bílých lilijí,
v nichž hoří touha mdlá,
nebesa opíjí,
jak vůně kadidla,
Z nichžz nichž splývá zlatý šlář
nad duše modlící,
jež kladou na oltář
svá srdce slzící.
62
SETKÁNÍ.
Jsem měkký a mám soucit!
Ulicí města kráčeje kdysi
spatřil jsem žebračku na stupních chrámu;
tříleté děcko jijí sedělo v klíně
zírajíc do vřavy okolojdoucích.
Bolestným zrakem do ulice zřelo
a poutalo dámy svou křičící bídou
špinavých cárů, páchnoucích žalem,
prosebně spínajíc malinké ručky.
A hlava klesá; zrzavá kadeř
větrem se vlní, horoucně tiskne
dítě k svým ňadrům matka, že zdá se
život ten vůkol jediným peklem.
O, ženo bledá, ty’s obraz mé duše,
jež marně vzlyká na stupních dómu.
63
DÝMKA.
(Volně dle Stéphana Mallarméa).
Včera, tu snil jsem o dlouhém večeru práce, krásné dobré zimní práce, a vyňal jsem opět svou dýmku. Pryč s cigaretami spolu se všemi dětskými radostmi leta do minulosti, jež prosvítají listovím jiskřícím v slunci, pestrými muselíny – k dýmce, jako vážný muž, který chce vytrvale kouřiti, aniž se přeruší, aby lépe při tom pracoval. Ale nebyl jsem připraven na přívětivé překvapení, jež vyhradila mi opuštěná. Sotva jsem počal kouřiti – tu byly zapomenuty mé zamyšlené knihy, u vytržení mysli, pohnut, dýchal jsem minulou zimu, jež opět přicházela. Nedotknul jsem se juž věrné společnice od svého návratu do Francie, a celý Londýn, Londýn, tak jak jsem jej prožil pro sebe samotna před rokem, objevil se přede mnou. Přede vším ty milé mlhy, jež obestírají mozek a
64
tam na druhé straně svůj zcela zvláštní zápach mají, když vnikají pod okenními rámy. Můj tabák páchnul po tmavém pokoji s koženým nábytkem, posypaným lehkou vrstvou uhelného prachu, na němž se válela hubená černá kočka. A ty jasné ohně! A služka s rudými pažemi, jež uhlí nasypávala; a hřmot uhlí, když rachotilo ze železného vědra do plechového střezu kamen – v hodinu, kdy listonoš zaklepal dvěma slavnostními údery, které mne vzbudily k životu.
Viděl jsem oknem nemocné stromy spustlého squarusquaru, viděl jsem šíré moře, jež jsem oné zimy tak často kříž na kříž projel. Mrazem se chvěje, seděl jsem tehdy na zčernalé kouřem, mlhou zvlhlé palubě parníku, po mém boku můj ubohý, putující poklad v cestovním oděvu, dlouhém, chmurném šatě, šedém jako prach silnic, v dlouhém plášti, jenž vlhce lpěl na jejích mrznoucích plecích a v onom z těch slaměných klobouků, skoro bez ozdoby, jež bohaté dámy při příjezdu odvrhují, jelikož jsou slaným mořským vzduchem tak silně prolnuty, a které tak ubohý doklad ještě pro mnohé období čerstvě okrášlí. Kolem její šíje ovíjel se hrozný šátek, kterým se kyne, když druh druhu dává navždy s bohem.
65
CHUDÉ BLEDÉ DITĚDÍTĚ.
(Volně dle Stéphana Mallarméa).
Chudý bledý hochu, k čemu vřískáš na ulicích svou pronikavou, smělou píseň, jež doznívá mezi kočkami, velitelkami střech? Neboť ona nepronikne okenicemi etagí, o jejichž těžkých, bleděrudých, hedvábných obvěscích ničeho netušíš.
A přece do nich zpíváš s houževnou odhodlaností malého muže, který kráčí samoten životem, a na nikoho se nespoléhaje, stará se o sebe sama. Měl jsi kdysi otce? Nemáš ani stařeny, jež by ti hlad zahnala výpraskem, když se vrátíš domů bez groše.
Ale ty pracuješ pro sebe samotného: vzpřímen, přikryt bezbarvými oděvem, který jest zhotoven jako pro dorostlého, předčasné hubenosti a příliš veliký na svá léta, zpíváš, abysi jedl, se zarytou horlivostí, aniž vrhneš zlého pohledu na ostatní děti, jež si hrají na dlažbě.
66
A tvůj stesk zvučí tak hlasitě, tak hlasitě, že se zdá, jakoby se chtěla tvá obnažená hlava, jež se vztyčuje, jakmile hlas stoupá, odloučiti od tvých úzkých plecí.
Ty malý muži, kdož ví, zda jednoho dne jich neopustí, až se dopustíš zločinu, když dříve dlouho jsi křičel ulicemi měst. Jdi, není to tuze těžko, dopustiti se zločinu, nutno též míti po chuti také zmužilost k tomu a kdo jako ty – tvá malá tvář jest rázná.
Ani groš nepadne do vrbového koše, jejž tvá vyzáblá ruka nechává beznadějně viseti. Oni tě zkazí a pak vykonáš zločin.
Stále výše vztyčuje se hlava a chce se od tebe odděliti, jakoby to juž tušila, zatím co v tvé zpívání se stále výhružnějším stává.
Řekne ti sbohem, až jednou za mne, za takové, kteří za méně stojí nežli já, zaplatíš.
Pravděpodobně přišel jsi k tomu na svět a juž dnes hladovíš. V listech tě uvidíme..uvidíme...
Ó ty ubohá, malá hlavo!
67
V TMAVÉ NOCI.
Vy tmaví duchové
nerušte můj spánek
a nelákejte mne
do modré noci,
somnambula bledého.
Teď neotevru více
dveří do tajemné komnaty;
moje duše se bojí.
Nepůjdu s vámi, když budete volat
a lákat a prosit;
a svěcenou vodou a křížem
vás zažehnám na věky věkův.
Nechte mne, duchové tmaví,
nechte mne pokojně spáti;
nepůjdu s vámi už nikdy
do noci modré!
68
VYZNÁNÍ.
...uzřel bych vyčnívat z balkonu růžový střevíček
a tím byl šťasten
Přál bych si žíti v rytířském věku,
kdy ještě žili báječní reci,
a jejich přilby z čistého zlata
zářili vzduchem jak mladá slunce,
kdy žily křehké, žárlivé ženy
s plnými ňadry, svůdnými ústy,
znající líbat vášnivě, mstivě
rytíře hrdé v triumfu moci,
kdy bardi v šeru měsíčních nocí
pod okny černých, věžatých hradů
zpívali písně s průvodem kytar,
chválíce slávu, chválíce dámu.
69
DŘEVĚNÝ PANÁK A TANEČNICE.
– Milé dítě,
pojďte hbitě
na rejdiště mezi nás,
naše prima
ballerina
bude učit tančit vás.
Kdo chce žíti,
musí chtíti,
jinak musí v koutě shnít;
kdo je smělý,
tomu celý
svět se musí otevřít.
Kdo chce štěstí,
musí lézti,
štěstí roste na hoře;
venku svítí,
tisíc kvítí,
tma je vždycky v komoře.
70
Snění mate
tisíckráte,
snění vodí do nebe;
život nutí
bez perutí
hledět mužně před sebe.
– Nechte vy mě
spáti v zimě,
nedbám vašivaší morálky;
nechť jen svítí
venku kvítí,
mně se nechce do války.
Pro mne není
světlo denní;
mnoho zdaru přeji vám;
škoda rady,
já už tady
život smutně dokonám.
71
SMUTEK V ALEJI.
Tmavohnědé cypřiše
svoje větve kloní.
Ani vánek nedýše,
azaleje voní.
Drozdi zlehka volali
líbeznými hlasy;
utichli, když halali
půlnoc zasteskla si.
Mimo alej brala se,
šustíc svojím šatem,
modré hvězdy ve vlase,
u vrkoče spjatém.
72
RUDÝ KVĚT.
Přes noc na okně rozkvetl kaktus.
Deštivé jitro šlehlo mi v oči.
Paloukem žlutým, kde kvetl ocún,
dva bílí chrti žalostně vyli.
Přes noc na okně rozkvetl kaktus.
Několik dojmů mozkem mi táhlo.
Kroky jsem zaslech bojácné, známé,
na dlažbě dvoru dole pod okny.
Procit jsem dneska v deštivém jitru.
– Na všechno myslím, co se mi zdálo
v omamném klíně velkého spánku.
Několik dojmů. Zakřiklých písní.
Je mi, jakobych procitl náhle
pod těžkým vrchem, který mne zaleh’.
73
NEPŘÍTEL.
Je klidný, srpnový den
dýšíčídýšící pohádkou leta.
Já nezvykle smutný,
v paprscích slunce,
na pohovce v komnatě šeré,
připraven rozvířit harfu...
V paprscích slunce,
jež padají okny
na podlahu síně...
A smrť, s úsměvem chytrých
a s měděným štítem,
kývá svou zlověstnou lebkou
na prahu dveří,
v přítmí hedvábných záclon.
74
HŘBITOV.
Toť moře, které všechno pohltí,
kde na dně tmavém tušíš nestvůry
v podmořských pralesích, kam nevnik’ potápěč
se svojím skafandrem a zrádnou svítilnou.
Toť stoka, kde se všechno shromáždí,
monstrance, bouržoa a hadr tuláka
i sladcí oběšenci světem prokletí,
jimž bída vtiskla dýku do ruky.
Toť věčná Lethe tichých šílenců,
jimž chladná ocel nad lesk pokladů;
proud smete všechno ve svém šumotu,
kdo v něm se spatřil, na vše zapomněl.
Toť hrůza, kde se rodí báchorky,
strašidla všude lezou ze země
a v staré, oprýskané kostnici
na rakvi sedí velký Zármutek.
75
Toť noční kavárna, kde svůdná nevěstka
se sklání s pustým chechtem nad tělem
silného hocha, který umírá
se zraky kalnými na loži života...
76
GALILEJSKÝ.
Z večera všichni drozdi umlkli
a kdosi velký kráčel do šera.
Byl shrbený a vlekl těžký křiž.
A na hlavě měl věnec trnový
a v srdci bolest.
Když kolem kráčel na mne pohlédl:
a jeho obličej byl žalem sklíčený
a svoje zraky na mne upíral,
tak bolestně, tak soustrastně,
jak by mi odpouštěl...
Pak zanik’ v noci. Všechno zmizelo,
a každý dojem prchl z dohledu.
Tam v dáli, v dáli
v temnotě chladné,
oh, tam kdosi mne čeká otevřenou náručí!
77
PŘEDTUCHA.
Já šel jsem kolem puklých vrat
a slyšel kohos’ umírat.
Já slyšel povědomý hlas,
jak do noci se za mnou třás’.
Já odešel a pocity
v mé duši byly zaryty.
A vidím stuhou mrtvolu
ve svící žlutém plapolu.
A zpívat tiše rituál
a píseň, kterou někdo hrál.
Už dávno tomu, dojmy ty
však v duši mojí zaryty.
A vím až budu umírat,
zas půjdu kolem oněch vrat.
78
ŘÍJNOVÝ VEČER.
Na dvoře zvedá jasan své větve,
v úvoze dole povozy hrčí.
Pojď, půjdem domů, podej mi ruku!
Je pozdní večer.
Nad vrchy nebe do zlata hoří,
v sadě se schází šeptavé stíny.
Neboj se, drahá, zasměj se trochu!
Je pozdní večer.
Je dneska truchlo. Slavíci pláčí.
Hleď, jak ten jasan rukama lomí.
Přitul se blíže na moje prsa!
Je pozdní večer.
Na střeše číhá rezavá kočka,
vidíš, jak zraky za námi blýská?!
Nechvěj se, dítě, podej mi ruku. –
Je pozdní večer. –
79
POROZUMĚNÍ.
Tvé zarosené zraky
jsou smutnější než jindy...
Proč se tak tulíš ke mně,
tak sdílně, úzkostlivě?
Když zříš tak v modré šero,
mně zdá se, že chceš vzlykat,
plna cizích smutků?
Snad pluješ v jiné země,
kde svítí rudé slunce
a v hájích pějí ptáci...
Ty nejsi z těchto končin,
tys’ přišla z dálných zemí!
Tys’ odlesk zašlých snění,
tys’ odlesk zašlých slastí,
tam daleko za vrchy!..vrchy!...
A divný cit mne jímá
pod žárem tvoji touhy,
jež sálá z tvojich očí!
Chtěl bych jíti s tebou
do tvoji krásné vlasti.
80
PÍSEŇ.
Venku se obloha sklání
bledá a teskná;
stříbrný úplněk na ní
třpytí se ze sna.
V zahradě větérek jemně
travami vzdychá,
z daleka zaléhá ke mně
písnička tichá.
Tak klidně ubíhá žití
v tichém ústraní!
Sotva, že slyšet je zníti
večer klekání.
O luno, jež planeš snivá
v šeru haluzí,
ó pověz, co ještě zbývá
z mojích illusí?
81
NĚKOMU V NEBI.
Ty cudné oči dumavé
lesk měly luny stonavé.
Já měl ty její oči rád,
když večer vcházel do zahrad.
Já v jejich stínu sladce snil
o dálném kraji modrých vil.
kdeKde kvetou rubínové sny
pod okny bílé princezny. –
Ó, její ručky jako sníh
sepjaty dřímou v lilijích.
Ach, nestvořena pro žití
musela zraky zavříti.
Teď v ráji vábní andělé
jí hrají písně na celle.
82
V ČLUNU.
V měsíčné noci
sedím v člunu
a lovím své stříbrné sny...
Vlny plynou pod loďkou
a nové přicházejí. –
Hledím do hloubky
a sním...
Bílé víly se vynořují
a vábí a prosí
a nosí své šperky
do mého klína,
květy a perle,
zlatnaté vlasy a pějí:
„Vidíš, to jsou poklady naše,
vidíš, naše lichotné údy,
znáš naši podmořskou vlasť?
Tam kvetou korale
a zámky z mramoru září...
Dáme ti vše,
sestup jen k nám...“
83
Sedím strnule vážný.
Oblaka táhnou
a hvězdy se čistí
a padají k zemi...
Tam na vlnách, – pod vrbami –
moje duše.
Bledá žena,
rovna Ophelii
s romantickým vlasem,
pluje,
ruce skříženy na tuhých ňadrech
a zraky přivřeny, navždy!
ty modré, hladící oči...
A měsíc osvětluje
její spanilé líce. – – – – –
– – – – – – – – –
Noc. Vlny kvapí pod člunem
a nové přicházejí
a odnášejí v dáli:
bledou ženu
s romantickým vlasem,
zraky přivřenými –
navždy...
84
SEN O ŽIVOTĚ.
Je vlažný den. – Obloha koupe se v zlatě. Tam v dáli sklání se slunce za modré hory.
Jsem podivně smutný.
Rozložen v okně, dívám se na fialové vrcholky starých, aristokratických zahrad, kde se rozlézá šero.
Ach sním, tak sám – v sobě, ssaji to šero do svojí duše. Toužím za sluncem, které již zapadlo. Nořím se v ticho starých, aristokratických zahrad.
– Oh, mé šedé srdce, nastal večer mého života!
85
VEČER.
Světice bledá mne skrývá
v hvězdnatém plášti.
V srdci vánek mi zpívá. –
Prchněte záští!
Myšlénky zvolna se taví
v temnotě chladné;
měsíc chorý a plavý
v oblacích vadne.
Pohádka duši mou vede
setmělou síní
do tmy kalné a šedé...
Smutno je nyní!..nyní!...
86
HALLUCINACE.
Stále víc se tmělo... Venku padal sníh,
bojácně se třesa, ulpěl na oknech,
hrkot vozů v šeru olivovém tich,
zaznívaje z dálky jako v polosnech.
V kamnech úpěl vítr. V staré komnatě
v lenošce jsem seděl v blahých vzpomínkách,
měsíc svítil oknem spoře, zapjatě,
v moje srdce tmavé útlou dlaní sáh’...
Venku bělaly se sněhem vlny střech,
který klesal s nebe jako šarpije,
v koutě komnaty jsem viděl v polosnech
rozšklebenou lebku mojí Marie.
87
SONET.
Jak růže moje touha chřadne.
Proč zírašzíráš oknem do kraje?
Hleď, brzy měsíc v jizbu padne.
Rci, proč tak sedíš, zoufaje?
Už večer rozpíná své sítě;
spí tiše s rukou na skráni,
hedvábné stíny přikryjí tě.tě,
můj hochu, zanech dumání!
Zní zvony... Usni, moje dítě.
Ty zvony vždycky probudí tě
svým kalným pláčem ze spaní.
Zní zvony... Venku kraj se stmívá.
Spi. V sadě podzim žalně zpívá.
Je večer. Zvoní klekání.
88
ZIMNÍ PAPRSKY.
Zelené stromky chvějí se smutkem,
nejtěžším smutkem odkvetu.
Zavane vítr, zachvěje plody,
střese je k zemi.
Stárnoucí panna sedí pod stromem.
Co jaro, co jsi přineslo?
Do srdce, které hořelo štěstím,
nejtrpčí vůně.
Zelené stromky chvějí se smutkem,
nejtěžším smutkem odkvetu.
Chvějí se plody, padají k zemi,
červivé plody.
89
PROSINCOVÉ VĚTRY.
Cítíš snad záchvěvy důvěrných hodin,
když na krbu plápolá oheň?!
Nechť venku do oken naráží větve,
pojď, usednem diskretně k sobě.
Jsem hladový poutník po tvojích slovech,
jenž znaven je hledáním štěstí.
Ach, ve svou náruč volám tě nyní,
jsem doposud ten starý snílek!
Své oči ti kladu k růžovým nožkám
a šperky mých písní se ozdob.
A vypravuj báje v objetí družném
o princech, již klesli u cíle!
Podlehli v boji a zemřeli v žalu,
že nezřeli princezny bílé.
90
HUDBA VEČERA.
Nad žalnou plání
se luna sklání,
luna lkavá.
Jak housle kvílím
za sluncem bílým,
jež dokonává,
tak smutně, smutně...
za sluncem bílým
kvílím...
91
ZEMĚ SNŮ.
Naše duše byly svadlé
jako listí s jilmů spadlé
ležící vod na zrcadle...
Na silnici leží
zasmušilé stíny.
Noc a hroty věží
trčí z rozvaliny.
Tiše jdeme spolu
podle strmých strání,
krajinami bolu.
Jak je zem ta sirá!
Hle: jak večer sklání
peruť netopýra...
92
TICHÉ HODINY.
Ty sedíš truchlivě
pod haluzemi
a sníš tak tesklivě
o cizí zemi.
Tam v zralém obilí,
jež vítr kloní
hedvábní motýli
větrem se honí.
Tam ležíš ve trávě
v slunečním jase
a zpíváš dumavě
o zašlém čase...
93
SERENADA.
Sněhovou nocí,
v modravém stínu,
pierrot pláče
na mandolinu.
V kiosku šerém
se krásky tísní,
naslouchajíce
milostné písni.
Don Quichot z Manchy
směje se z přítmí,
co nocí zvučí
umdlené rhytmy.
94
NOTTURNO.
Tak nocí od rialty
ston marně do vln kvílí
violy alty.
Jaromír Borecký.
Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš tichnoucí můj hlas,
jak v šeru zpívá.
V něm bledé smutky své
má loutna pěje,
a srdce raněné
se touhou chvěje.
Tvé ručky budu pět;
bělejší sněhu,
pak karmínový ret
i ňader něhu,
vlas, který v nadšení
po šíji splývá,
kde vůně pramení
a žalno bývá.
95
Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš tichnoucí můj hlas,
jak ve tmách zpívá.
Chci pět o bolech svých,
jež touha trýzní,
a v nocích bezesných
po tobě žízní.
Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš mojí loutny hlas
jak touhou zpívá.
96
NEVER MORE.
Až odejdete v cizí dál,
tu pocítím teprve žal,
že jsem vás nedost miloval.
Ach, juž nikdy, nikdy více.
Ba, tys chtěla mne mít ráda:
Šli jsme spolu, netušíce,
jak se souží srdce mladá.
Ale nyní –
jsme tím vinni!
Příliš hluboko jsme zřeli
v naše nitro obnažené,
zatím, co se v prsou chvěly
touhy vášně, bezejmenné.
Nyní chladné
žití vadne.
Zakryj svoje svěží líce,
zakryj svoje čistá ústa,
nebudu jich líbat více;
moje duše je už pustá.
Nechci šálit
nech, se vzdálit.
97
VždytVždyť mně je tě, děcko, líto,
že jsem zničil mládí tvoje,
slyšíš, probůh, odpusť mi to:
zoufalé jsou srdcí boje.
Teď však temně
nechoď ke mně!
98
ŽIJ BLAZE.
Ještě jednou naposled
přitulme se k sobě,
a pak: půjdu v širý svět,
nevrátím se k tobě.
Haluzemi půlměsíc
v slzách s bohem dává –
Tuším, že jdu smrti vstříc,
jež mne očekává.
99
V ZAHRADĚ POZNÁNÍ.
???
Anacreon.
Já nikde štěstí nenalez,
ač navštívil jsem mnoho měst
a kráčel směry všechněch cest,
já nikde štěstí nenalez.
Ve snivém parku princezen,
u mříže starý ořech stál
a zlatý plod na větvi zrál,
ve snivém parku princezen.
Ten zlatý plod jsem utrhl,
v mých rukou sladce zazvonil,
já zalkal, plod ten zahodil,
plod zlatý, jejž jsem utrhl.
Já zvedl zraky k oblakům
a v mracích nahý měsíc plál,
plod v trávě hnil – já smuten stál
a pozved’ zraky k oblakům.
Přec štěstí jsem se nezřekl,
já kráčel směry všechněch cest,
na každé shléd’ jsem tisíc hvězd,
ach, štěstí jsem se nezřekl.
100
BLEDÉMU DÍTĚTI.
Viď mé dítě – půjdem spolu!
Viz, dvě hnízda na topolu,
zlatí ptáci cvrlikají,
na svých křídlech slunce mají;
hle, ty plachty na východě,
to jsou všechno naše lodě.
Tiše, moje dítě zlaté:
Sen má paže rozepjaté,
na obzoru město hoří,
víš co, půjdem spolu k moři,
a dvě hvězdy půjdou s námi,
nebe, peklo mezi námi.
Nech zde všechny svoje skvosty,
nebe postaví nám mosty,
láska dá nám svoje křídla,
půjdem hledat zlatá zřídla;
viď, že půjdeš se mnou rádo,
navštívíme Eldorádo.
101
Uvidíš, mé dítě chudé,
jak se ti to líbit bude;
v bílém hvozdě čaroděje,
kde na tisíc houslí pěje,
uzříš smaragdové sady
a v těch sadech zlaté hrady.
Budeš míti krásné šaty
a ty šaty budou zlaty,
budeš moci sníti v loubí,
kde se duše s duší snoubí...
Tak, teď půjdem; měsíc plaje;
buďte sbohem, smutné kraje!
102
VZBOUŘENÍ.
Já ti dal své celé žití.
Jsem noc, v které hvězdy hasnou.
Jsem noc, která líbá krásnou
ženu, jež se v temno řítí.
Sedím zde nad věky němý.
Ty dne, vrahu mého nitra,
vzal’s mi vše, co dala jitra:
žhavý sen a lásku k zemi.
103
SEN.
Ptáci se vrátili z jihu.
Sady zas kvetou.
Opět se zelená pažit
pod svahem vrchu.
Ženci se vracejí z polí;
Zpívají travou.
Slunce se probouzí ze sna.
Ovoce zraje.
Hájevna u lesa září.
Tetřevi křičí.
V obilí laškuje vítr
rozmarný vítr.
Krajina pokorně leží
v slunečném jase.
Do dálky táhnou se role
kyprá a bujná.
104
Nad šedou korunou háje
oblaka táhnou.
Rozbitá koleska skřípe
v úvoze cestou.
Zas slyším z rákosí vzlétat
divoké kachny.
Chvílemi zatřeskne výstřel
prohřátým vzduchem,
a zlaté paprsky slunce
hladí mé srdce.
Hájevna u lesa září.
Tetřevi křičí.
105
JASMÍNY.
Venku máj,
kvete háj,
v dáli hrad,
ze zahrad
voní květy jasmínu.
Jasný den,
snové ven –
jiskří svět,
spějte v let
trhat květy jasmínu.
Slunce zas
zlatí klas –
ptačí sbor
letí v bor
spitý vůní jasmínu.
Venku máj,
kvete háj,
106
v dáli hrad,
ze zahrad
dýší květy jasmínu.
Trávy šum
plný dum,
vodomet
chýlí ret
k bílým číším jasmínu.
Pestrý luh,
plný tuch,
tiše, mdle,
voní, hle,
moje květy jasmínu.
107
JARO.
Palouk se zelená... A slunce svítí.
Dámy se prochází na louce:
V červených šatech bělounké dámy.
Ano, je jaro. Má tytéž vnady,
ano, má tytéž paprsky měkké,
jak v dávných dobách.
Pasou se ovečky pod starou olší,
kde tráva zeleně, vysoko roste
a šťavnaté blatouchy kvetou...
Přemýšlím. Vidím jak děti si hrají.
Jímavý smích a růžové sukně.
Vzpomínám na všechno, co kdysi bylo.
Jsem k smrti smuten v tom rašícím žití.
Slunce mne bolí a pažit mne tísní:
Chtěl bych kam’s daleko, daleko za svět!
108
NÁLADA.
Na všech stromech visí stíny.
Vítr žaluje v trávě
a nebe se topí v slzách tesklivé lásky.
Klekání zvoní
a pastýř žene ovce
paloukem k dvorci
a píská na šalmaj.
To je štěstí mého srdce.
109
NOVÉ JARO.
Tančí víly při měsíci
v smaragdových zahradách,
skvosty v kšticích, úsměv v líci
tančí v světle, tančí v tmách.
Vyplašují plameňáky,
kteří dřímou v jasmínech,
vznášejí se nad oblaky,
v azurových, hvězdných snech.
A jich zpěvy budí v hradě
kříšťálové panice,
kteří snili v bájném sadě
v sličné záři měsíce.
Vodotrysky probudily,
které spaly staletí,
tančí atlasové víly
v nyvém sadě zakletí.
110
RESIGNACERESIGNACE.
Sni, o sni své celé žití
o nebi, jež v zlatě plaje;
hle, mé sny, jež mohu míti,
luna bledá, bez tepla je.
Sni, o sni, můj drahý květe,
o těch dnech, kdy jabloň zraje;
všechno už jsem viděl v světě,
co mne čeká, bez tepla je.
Sni, o sni, můj archandělí,
o rozkošné slasti máje;
že jsem toužil život celý,
moje srdce bez tepla je.
111
ÚDOLÍ KLIDU.
V těch končinách je někdy hrozně mdlo!
Tam starý vrch, jenž z houštin vyčnívá
své stíny klade v jezer zrcadlo,
kde stuchlá tůně zvolna vyhnívá.
Ve tmavé sluji leží chabý lev,
pod stíny kmenů lhostejný a tich,
juž málokdy je slyšet jeho řev
za nocí tmavých z houštin zapadlých.
A tiše spí. Zde nic jej neruší,
na věky zakryt stromů větvemi,
to kraj je trudný, mdlý a bez duší,
tam jenom zmije bydlí pod zemí.
A dnové jdou... On tiše tady sní,
přežilý, něm a bojem vysílen,
už více jeho doba nezazní
a nikdy nevzplane už jeho den.
Nic neruší jej v jeho zátiší. –
Svět nevábí a síly ztraceny!
Nad hlavou šumí větve cypřiší
a do snů svítí měsíc zlacený.
112
PROCITNUTÍ.
Juž dávno nezaslech’ jsem ani zvuku.
Chci bouři slyšet nízko nad svou hlavou.
Červené blesky prorývati mračny.
Koruny dubů ohýbat se vichrem.
V dusivém vzduchu umírají květy.
A celá země oddychuje těžce.
Vy mračna, která azur zakrýváte:
přineste do mé duše trochu síly!
A ve vzduchu visí zlověstné mrtvo:
Dnes možno čekati strašlivou bouři.
113
JSOU HRÁZE STRŽENY...
Nad krajem mraky jdou... A v dáli hučí řeka..řeka...
Dešť z nebe lije se už mnoho dní
a vítr stromy rve a všechny ptáky leká,
už zhasl slunce paprsk poslední.
Jsou hráze strženy a prudké vlny hučí,
jich proudy dravé, rozpoutané jsou
a větrům skuhravým se valí do náručí
a pějí píseň hroznou, zoufalou.
A neustále tatáž divá melodie!
A slunce hasne v mračen popeli...
A k tomu všemu dešť se z nebe stále lije.
Kam jste se slunní dnové poděli!
114
TOUHA.
Na nebi hoří světla zářivá,
a v jejich lesku poklad ráje plá.plá,
oh, v mojí hrudi opět zaznívá
ta schřadlá touha žalem osleplá.
Za bílého dne leží nehnutě
kdes v nerušeném skrytém doupěti,
však v nocích světlých zvedne perutě,
jakoby chtěla k nebi letěti.
A povznésti se v slunné oblasti,
pryč z fádních boulevardů a špíny měst,
přes mračen vrchy, Věčna propasti
a koupati se v pršce zlatých hvězd.
A zajásat v své touze nadhvězdné,
jež v propasti tam denně krvácí,
a ponořit se v moře bezmezné,
jež nekonečnem věčně burácí.
Však marně touží v prostory se vznést,
v tmu řítí se a trpí poznovu,
jak vězeň, jenž zří mříží dálky kvést
a marně bije do svých okovů.
115
VRŽENY KOSTKY...
Přišli...
Velicí, tmaví,
s maskami v tváři,
v šedivých rouších;
pod plášti kalené dýky...
Svlékli mne z šatů,
spoutali pevně
a drželi soud.
V plapolu svíce,
pod klenutím sklepa,
hledím v tvář smrti. – –
(ó, znám vás dobře,
mstěte se, mstěte,
bídáci!)
Vrženy kostky;
v hlubokém šeru
116
zvedají paže,
smrtelné dýky,
by probodli posléz
největší srdce. –
Přišli. –
Velicí, tmaví!
Pod plášti kalené dýky.
117
PROMETHEUS.
Ty visíš připjat k strmé skále.
Na hlavu žhavé slunce praží.
Ty balíš pěstě neustále,
však marný je vzdor tvojích paží.
Sup lačný slétne každé jitro,
perutí mrská tvoje tělo
a zobákem rozdírá nitro:
„...Neb ty jsi srdce, které chtělo
snést lidem vše, co nebe mělo,
teď za to visíš připjat tady
a musíš trpět, musíš žíti,
bezmezně trápen žízní, hlady,
tisíckrát mříti, neumříti!“ – –
A věky jdou a nevrátí se,
je pošetilo věřit spáse,
jen tato věčná, věčná vise
v mou duši tíhou zarývá se.
118
PROKLETÉ DUŠE.
Jsou duše, jeho staří mučedníci,
jak šedé, zašlé, oprýskané fresky,
nad světem sedí, vážné, dumající
a v rukou drží desatera desky.
A duše jsou, jež znají utrpení,
jež stále klesají pod křížem žití,
pro které zde spasení v světě není
a pro něj jenom Kristus ve tmách svítí.
A jiné jsou jak kraje na severu,
kde z každé sluje civí lstivá Nuda,
a vlci vyjí při měsíčním šeru,
co v ledu zrcadlí se záře rudá.
Jsou jiné věže chrámů nad jezerem,
z kterého tlama ještěra se zvedá,
hladova, příšerna a hrozna, v kterém
se šine úzkým pruhem luna bledá.
Ó Světci, Básníci a Mučedníci,
vy duše plné trpkosti a žalu,
119
ať jdete žitím smutní, jásající,
vy šílenci a dobrodruzi Graalu,
vy stojíte na nekonečna prahu,
ve vašich stopách září hvězdy zlaté,
vy duše proroků a samovrahů,
jež kdesi nad oblaky umíráte.
120
NA BŘEHU.
Večer nad zemí.
Dosud je vše jasné.
Ohnivá paže trčí do nebe
z propastí moře.
Ale mizí všechno,
temno z dálky do dálky,
kovové, matné.
Noc a koráb.
A nyní sedí
mé šedé srdce
na úskalí v moři
a zpívá.
121
U MOŘE.
Tam, o šedivý balvan
opřen veliký stařec
a hledí upřeně na mne...
a tichý úsměv se zračí
na jeho tváři.
A tiše, tiše zpívá
moře v mollových akkordech. – –
– – – – – – – – – –
Tam, kde o strmý břeh
naráží hučící moře,
zvedá se žulová skála.
Před ní stojí,
s divokým vlasem,
vážný, ponurý muž.
A přemítá.....
Tu chvěje se skála
a její stěny se lámou
a vyráží ohně,
122
a uprostřed výhně stojí sněhová panna
a spíná své bělostné ruce
k šedému muži........
Je strnule klidný,
hlavu skloněnu k zemi –
a stále více
se rozvírá skála. – – – – –
– – – – – – – – – –
A hluboko dole zpívá
moře v mollových akkordech.
123
GENESIS.
Hluboko dole: odvěké temno,
sepjaté ruce – krhavé oči!
prosebné hlasy splývají v jedno
veliký taj, nezbádaná muka!
Šedým oknem, zastřeným z pola plátěnou záclonou, prosvitá měsíc.
Sedím na loži – chmurný a přemítám.
Neboť v této noci, v této jiskřivé noci jest síla a kouzelný půvab daleké vlasti mé duše. Mysterium...
Pociťuji to přesně, neboť prahluboko v nitru zvedá se moře a tvoří maelstromy a hučí ohromné tajemství života. A vlny bičují příkré břehy života a hrnou se nazpět v gigantských kruzích v pravěký původ.
Ach moře nepovědomých žalů, nekonečné, trudné moře, matko ty!
Sedím a civím do tmy; měsíc atropinuie mé zraky, jež žhnou a září jako dvé majáků, zbloudilým korábům snů...
124
A vše vůkol mne mění se v bezmezný oceán, pableskující miliardami medůs, věčné moře mého jsoucna.
***
Na stěně kmitá se tmavý stín a tvoří podivné tvary; mohutní a velikou hlavou zvedá klenutí stropu. A měsíčné světlo sjíždí po zčernalých rámech oken na dlaždice síně. – Kathedrála.
Hukot varhan a nábožná píseň; modlící hlasy v žhavé, šílené zbožnosti.
A není nic slyšeti, než tyto modlitby a příliv varhan, odrážející se od prostorné kopule chrámové.
Nyní vzkypěly v soptící smršťový sloup a vůně kadidel a hlasy modlících a orkány varhan vířejí k nebi.
A mění se v bouřlivé de profundis zmučené duše.
Vidím vyzáblé líce a ruce sepjaté k prosbě. A chrámem hlaholí jediný chorál věčného bolu a věčné kletby...
***
Opět vše klidné. Cítím jak krev stoupá k mozku.
Temno! Navždy!
Ploché pláně... Daleké pouště. Nuda, jež tíží, mdloba, jež vraždí; tupé, bezcitné umrtvování. –
125
Pyramidy, zasuté pyramidy a stále písek bez konce... písek.
Proč jsi mne opustila radosti, klame mých snů, abys mi zanechala nezhostitelný žal? Proč jsi mne opustila, když jsi věděla, že vezmu režné roucho smutku a roztrhnu je nad sebou a hlavu svou posypu popelem lítosti.
Zuřivě lámu svá pouta a balím své pěstě; vztyčuji se v černých poduškách noci; rozpínám perutě prostorami a časy; letím šumicímí katarakty věčna, démon noci.
A dole, hluboko pode mnou víří zástupy lidstva, zmatené prosby proráží ke mně, úpěnlivé stenání zvonů a duší!
Touho má!
Jako posvátná sfinga trůníš nad světy!
Nezbadatelně šerá, hádankovitá a tak mateřsky pečlivá!
Klikaté blesky sršejí z tvojí hřívy.
Vidím tě spící; tvé záhadné, dominantní ruce jako ruce antických královen. A tvé oči: v jejich zrcadle obráží se má ssavá duše, třpytící nevinností.
Věčně vidím Tě sníti nad moři a vrchy.
A z Tvého těla plyne světlo, jako bělostný proud kolem stařeckých, dokonávajících století, nad štíty veleměst a krčmami hříchů, kolem pavlánů hradů a schmuřených hvozdů.
126
Pyšně a vznešeně hledíš do propastí temna. A z hlubin tam dole tvoří se nová slunce a hvězdy, veliké dějiny vesmíru.
Uprostřed temnot ve velikém tichu a trudu Já!
A paže mé rostou v netušené dimense věků, proráží azur a vrhají hvězdy k zemi.
Časy a dálky splývají v jediný příliv a Valhaly Bohů klesají v požárech zkázy.
A věčné splývání a spletání bytosti mé a Tvé, věčné Já a Ty v nekonečných transformacích.
***
Vzrušeně zírám oknem do stmělého prázdna. Ve schřadlém listí parku stojí můj otec, s bílým vousem, v širokém, pastýřském klobouku; hledím do jeho přivřených, strnulých očí.
A celý můj život se zvedá před mými zraky. – –
Já, obrovské noční mlčení. Já, v sobě ztracený a opět nalezený syn marnotratný, král, prchavý sen a vyhnanec ráje. Veliký klid.
Žal spíná mé hrdlo a zpívá mi svoje requiem.
Mé srdce křičí do mne zběsile, zoufale a nenalezá odpovědi jenom širé ticho. Neboť z tmy noci jsem vyšel v prvotný den svého narození a mlčky se navracím do ní, jako jednotvárný ohlas kroků, které zanikají.
127
Neboť z mé krve se zrodila odvěká touha, dřív nežli byl stvořen svět a třeskla poplašné fanfáry do modra bez mraků, kde snila hvězda mé tvorby.
A povstal nový den a duch můj se vznášel nad vodami.
***
To je má celá pýcha a odkaz. Neboť když slovo tělem učiněno jest, zaznělo strašné prokletí.
To je můj věčný a tajemný Osud: Tvořit a ničit!
Já jsem svět a sen! A svět jsem Já. Dříve než byl svět, byl jsem Já! A Já jsem počátek a konec; stvoření a zkáza. To je stálý návrat do původní formy a stálé svítání nového dne...
A u mých nohou se svíjí země.
Je zahalena v špinavý plášť.
Pozvolna umírá, proklínajíc mne.
Kloní hlavu svou v těžké mdlobě. Je schvácena bojem, padlý cherub.
A je to poslední nepřítel, který byl ještě schopen revolty a jenž věčně a věčně proti mně, Všemocnému, pobuřoval.
Je navždy přemožen, jizlivý vítr rozčechrává jeho bujné kadeře přespříliš do čela spadající.
128
A smrtí je tento den, má vítězící bílá duše s plamenným mečem.
V tuto noc a toto umírání se skláním se zraky zanícenými láskou a pomstou.
A vysoko v oblacích hučí široké „Te Deum“...
***
Šíré, vzedmuté moře. Syčící vlny! A koráb! – Ach zlomen je nejvyšší stožár! – moře rozvírá tlamu!
Tam hluboko dole má sláva a veškero snění.
Já v poslední fasi: duše a moře: a nesmírný klid a zkrácení v sebe.
To je mé Království a odvěká tužba...
***
A v nebi vysoko září můj smutek a poslední paprsky planou:
Tehdy, ó moře mých vášní – rozdrtím pěstí své světy a sřítím se v podsvětí Noci...
Leden 1899.
129
OBSAH:
Jezero slzí.
Mdloba.
Melancholie.
Listopad.
Evokace.
Studna.
Krajina pouště.
Sfinx.
Pochod smuteční.
Konec století.
Uzamčené rty.
Stišení.
Ite missa est.
Odříkání.
Píseň.
Šero.
Jasná noc.
Zapadlý hvozd.
Šedivá chvíle.
Mrtvé království.
Ballada o rusém hochu.
Píseň o melancholické paní.
V roklinách.
K Bohu.
Ve stínu lesním.
Večerní dojem.
Neklid v noci.
Zátiší.
Vrch duší.
Sklamání.
Svědomí.
VímVím, půjdu...
Chvíle podzimu.
Vzdech.
Sníh.
Oblaka.
Ticho.
Bojiště.
Zimní spánek.
Noc.
Spleen.
Ultima Thule.
Hospoda.
Cestou.
Dobrodruh.
Motýli.
Oči.
Ballada.
Tažní ptáci.
[131]
Žila jednou...
Dnes večer.
Sentimentální mše.
Setkání.
Dýmka. (Dle St. Mallarméa.)
Ubohé bledé dítě. (Dle St. MalarméaMallarméa.)
V tmavé noci.
Vyznání.
Dřevěný panák a tanečnice.
Smutek v aleji.
Rudý květ.
Nepřítel.
Hřbitov.
Galilejský.
Předtucha.
Říjnový večer.
Porozumění.
Píseň.
Někomu v nebi.
V člunu.
Sen o životě.
Večer.
Hallucinace.
Sonet.
Zimní paprsky.
Prosincové větry.
Hudba večera.
Země snů.
Tiché hodiny.
Serenada.
Notturno.
Never more.
Žij blaze...
V zahradě poznání.
Bledému dítěti.
Vzbouření.
Sen.
Jasmíny.
Jaro.
Nálada.
Nové jaro.
Resignace.
Údolí klidu.
Procitnutí.
Jsou hráze strženy...
Touha.
Vrženy kostky...
Prometheus.
Prokleté duše.
Na břehu.
U moře.
Genesis.
E: jf; 2004
[132]