SPLEEN.

Emanuel Lešehrad

SPLEEN.
V šedivém vzduchu jeseně prší zdlouhavě na spustlý a zarostlý hřbitov. Stromy se lesknou – – – jak tichý pláč šumí a šumí do chmurného nebe. A slunce, jak tragický náhrobek toho kraje, jenž vzlyká, smutečním závojem hledí, lhostejně, kalně – jak sirotci snů se modlí ve vysoké trávě – – – Myšlénky rojí se v hlavě podobny havěti červů. Chlad hrobu rozpíná paže poslední lásky. Jsem hrobka, již otevřel vítr do deštivé noci. 50