GENESIS.

GENESIS.
Hluboko dole: odvěké temno, sepjaté ruce – krhavé oči! prosebné hlasy splývají v jedno veliký taj, nezbádaná muka!
Šedým oknem, zastřeným z pola plátěnou záclonou, prosvitá měsíc. Sedím na loži – chmurný a přemítám. Neboť v této noci, v této jiskřivé noci jest síla a kouzelný půvab daleké vlasti mé duše. Mysterium... Pociťuji to přesně, neboť prahluboko v nitru zvedá se moře a tvoří maelstromy a hučí ohromné tajemství života. A vlny bičují příkré břehy života a hrnou se nazpět v gigantských kruzích v pravěký původ. Ach moře nepovědomých žalů, nekonečné, trudné moře, matko ty! Sedím a civím do tmy; měsíc atropinuie mé zraky, jež žhnou a září jako dvé majáků, zbloudilým korábům snů... 124 A vše vůkol mne mění se v bezmezný oceán, pableskující miliardami medůs, věčné moře mého jsoucna. *** Na stěně kmitá se tmavý stín a tvoří podivné tvary; mohutní a velikou hlavou zvedá klenutí stropu. A měsíčné světlo sjíždí po zčernalých rámech oken na dlaždice síně. – Kathedrála. Hukot varhan a nábožná píseň; modlící hlasy v žhavé, šílené zbožnosti. A není nic slyšeti, než tyto modlitby a příliv varhan, odrážející se od prostorné kopule chrámové. Nyní vzkypěly v soptící smršťový sloup a vůně kadidel a hlasy modlících a orkány varhan vířejí k nebi. A mění se v bouřlivé de profundis zmučené duše. Vidím vyzáblé líce a ruce sepjaté k prosbě. A chrámem hlaholí jediný chorál věčného bolu a věčné kletby... *** Opět vše klidné. Cítím jak krev stoupá k mozku. Temno! Navždy! Ploché pláně... Daleké pouště. Nuda, jež tíží, mdloba, jež vraždí; tupé, bezcitné umrtvování. – 125 Pyramidy, zasuté pyramidy a stále písek bez konce... písek. Proč jsi mne opustila radosti, klame mých snů, abys mi zanechala nezhostitelný žal? Proč jsi mne opustila, když jsi věděla, že vezmu režné roucho smutku a roztrhnu je nad sebou a hlavu svou posypu popelem lítosti. Zuřivě lámu svá pouta a balím své pěstě; vztyčuji se v černých poduškách noci; rozpínám perutě prostorami a časy; letím šumicímí katarakty věčna, démon noci. A dole, hluboko pode mnou víří zástupy lidstva, zmatené prosby proráží ke mně, úpěnlivé stenání zvonů a duší! Touho má! Jako posvátná sfinga trůníš nad světy! Nezbadatelně šerá, hádankovitá a tak mateřsky pečlivá! Klikaté blesky sršejí z tvojí hřívy. Vidím tě spící; tvé záhadné, dominantní ruce jako ruce antických královen. A tvé oči: v jejich zrcadle obráží se má ssavá duše, třpytící nevinností. Věčně vidím Tě sníti nad moři a vrchy. A z Tvého těla plyne světlo, jako bělostný proud kolem stařeckých, dokonávajících století, nad štíty veleměst a krčmami hříchů, kolem pavlánů hradů a schmuřených hvozdů. 126 Pyšně a vznešeně hledíš do propastí temna. A z hlubin tam dole tvoří se nová slunce a hvězdy, veliké dějiny vesmíru. Uprostřed temnot ve velikém tichu a trudu Já! A paže mé rostou v netušené dimense věků, proráží azur a vrhají hvězdy k zemi. Časy a dálky splývají v jediný příliv a Valhaly Bohů klesají v požárech zkázy. A věčné splývání a spletání bytosti mé a Tvé, věčné Já a Ty v nekonečných transformacích. *** Vzrušeně zírám oknem do stmělého prázdna. Ve schřadlém listí parku stojí můj otec, s bílým vousem, v širokém, pastýřském klobouku; hledím do jeho přivřených, strnulých očí. A celý můj život se zvedá před mými zraky. – – Já, obrovské noční mlčení. Já, v sobě ztracený a opět nalezený syn marnotratný, král, prchavý sen a vyhnanec ráje. Veliký klid. Žal spíná mé hrdlo a zpívá mi svoje requiem. Mé srdce křičí do mne zběsile, zoufale a nenalezá odpovědi jenom širé ticho. Neboť z tmy noci jsem vyšel v prvotný den svého narození a mlčky se navracím do ní, jako jednotvárný ohlas kroků, které zanikají. 127 Neboť z mé krve se zrodila odvěká touha, dřív nežli byl stvořen svět a třeskla poplašné fanfáry do modra bez mraků, kde snila hvězda mé tvorby. A povstal nový den a duch můj se vznášel nad vodami. *** To je má celá pýcha a odkaz. Neboť když slovo tělem učiněno jest, zaznělo strašné prokletí. To je můj věčný a tajemný Osud: Tvořit a ničit! Já jsem svět a sen! A svět jsem Já. Dříve než byl svět, byl jsem Já! A Já jsem počátek a konec; stvoření a zkáza. To je stálý návrat do původní formy a stálé svítání nového dne... A u mých nohou se svíjí země. Je zahalena v špinavý plášť. Pozvolna umírá, proklínajíc mne. Kloní hlavu svou v těžké mdlobě. Je schvácena bojem, padlý cherub. A je to poslední nepřítel, který byl ještě schopen revolty a jenž věčně a věčně proti mně, Všemocnému, pobuřoval. Je navždy přemožen, jizlivý vítr rozčechrává jeho bujné kadeře přespříliš do čela spadající. 128 A smrtí je tento den, má vítězící bílá duše s plamenným mečem. V tuto noc a toto umírání se skláním se zraky zanícenými láskou a pomstou. A vysoko v oblacích hučí široké „Te Deum“... *** Šíré, vzedmuté moře. Syčící vlny! A koráb! – Ach zlomen je nejvyšší stožár! – moře rozvírá tlamu! Tam hluboko dole má sláva a veškero snění. Já v poslední fasi: duše a moře: a nesmírný klid a zkrácení v sebe. To je mé Království a odvěká tužba... *** A v nebi vysoko září můj smutek a poslední paprsky planou: Tehdy, ó moře mých vášní – rozdrtím pěstí své světy a sřítím se v podsvětí Noci... Leden 1899.
129 OBSAH:
Jezero slzí. Mdloba. Melancholie. Listopad. Evokace. Studna. Krajina pouště. Sfinx. Pochod smuteční. Konec století. Uzamčené rty. Stišení. Ite missa est. Odříkání. Píseň. Šero. Jasná noc. Zapadlý hvozd. Šedivá chvíle. Mrtvé království. Ballada o rusém hochu. Píseň o melancholické paní. V roklinách. K Bohu. Ve stínu lesním. Večerní dojem. Neklid v noci. Zátiší. Vrch duší. Sklamání. Svědomí. VímVím, půjdu... Chvíle podzimu. Vzdech. Sníh. Oblaka. Ticho. Bojiště. Zimní spánek. Noc. Spleen. Ultima Thule. Hospoda. Cestou. Dobrodruh. Motýli. Oči. Ballada. Tažní ptáci. [131] Žila jednou... Dnes večer. Sentimentální mše. Setkání. Dýmka. (Dle St. Mallarméa.) Ubohé bledé dítě. (Dle St. MalarméaMallarméa.) V tmavé noci. Vyznání. Dřevěný panák a tanečnice. Smutek v aleji. Rudý květ. Nepřítel. Hřbitov. Galilejský. Předtucha. Říjnový večer. Porozumění. Píseň. Někomu v nebi. V člunu. Sen o životě. Večer. Hallucinace. Sonet. Zimní paprsky. Prosincové větry. Hudba večera. Země snů. Tiché hodiny. Serenada. Notturno. Never more. Žij blaze... V zahradě poznání. Bledému dítěti. Vzbouření. Sen. Jasmíny. Jaro. Nálada. Nové jaro. Resignace. Údolí klidu. Procitnutí. Jsou hráze strženy... Touha. Vrženy kostky... Prometheus. Prokleté duše. Na břehu. U moře. Genesis.
E: jf; 2004 [132]