MELANCHOLIE.

Emanuel Lešehrad

MELANCHOLIE.
Když slunce dochřadlo, mně bylo teskno, mdlo a v duši zavzlyk’ sen. A venku vichr táh’, přes úhor v dřímotách, na sněžkách hasl den. Stín snivý zpíval v tmách o šerých náladách neznámých princezen. Do nočních viol sáh’ a šílel v tesknotách subtilní trioly. Do dálky naslouchám, jak zpívá hluchým tmám ke zvonkům violy. A spouští píseň mdlou, jak samet vybledlou na svlačců fioly. Stín snivý zpívá v mhách o kalných balladách koketních století, o duších zraněných a vášní zrazených, jež úpí v zajetí, a v jejichž ranách mdlých spí panny v lilijích a viny staletí, jež mají trpkost těch, jež mnoho žili v snech a smutně odešli... 8