ZÁTIŠÍ.

Emanuel Lešehrad

ZÁTIŠÍ.
V oněmnělých chodbách sirých údolí, tam bloudím ve svém snění nejradši; kde vánek v listí olší zápolí a šero bývá hebké, nejsladčí. Tam z rozvalin se plazí kradmé sny, by strašili svým zjevem okolí, když měsíc v plášti sešlý ponocný vychází s lampou svojisvojí do polí. Tam naslouchám, jak vítr blouznivý si hledá cestu mezi topoly, a měsíc provází ho na nivy, když s věže Noci půlnoc hlaholí. 36