ULTIMA THULE.

Emanuel Lešehrad

ULTIMA THULE.
Opět venku na lukách, rozkvétají pryskyřníky, Rudozlatýmrudozlatým oblakem ozdobeno kyne nebe. Šeříkové keře voní, květy bílých růží září – a na modré, pestré mezi promenují mladé dívky. Ale v teskném, zasmušilém hvozdě rozložitých dubů kvetou Smutky. Tam ve věčném pološeru, skryty v hloubi tiché noci, vydechují sladkou vůni, chví se v mlžném světle větví, tmavé květy skabios. Sametoví lyšajové s oky nudy na svých křídlech poletují kalným vzduchem a na smaragdovém mechu klidně dřímá ocelot. – 51 Snivě, nahý, rozespalý, s diamanty v černých vlasech, kráčí mladý králevic. V zapomnění svojí doby kráčí kolem nízkých domků hloub a stále hlouběji – až do tmavých hlubin hvozdu. Beryly a chrysolithy svítějí na hnědé půdě. A nad tmavou prohlubinou, na nejvyšším štítu vrchů, trůní velký půlměsíc. S bělostnými kadeřemi svinutými kolem čela, trůní, němý, zadumaný, nad záhadou mého žití. 52