TOUHA.

Emanuel Lešehrad

TOUHA.
Na nebi hoří světla zářivá, a v jejich lesku poklad ráje plá.plá, oh, v mojí hrudi opět zaznívá ta schřadlá touha žalem osleplá. Za bílého dne leží nehnutě kdes v nerušeném skrytém doupěti, však v nocích světlých zvedne perutě, jakoby chtěla k nebi letěti. A povznésti se v slunné oblasti, pryč z fádních boulevardů a špíny měst, přes mračen vrchy, Věčna propasti a koupati se v pršce zlatých hvězd. A zajásat v své touze nadhvězdné, jež v propasti tam denně krvácí, a ponořit se v moře bezmezné, jež nekonečnem věčně burácí. Však marně touží v prostory se vznést, v tmu řítí se a trpí poznovu, jak vězeň, jenž zří mříží dálky kvést a marně bije do svých okovů. 115