JEZERO SLZÍ.

JEZERO SLZÍ.
V dumavém lesku večera. Muž skloněný přes zábradlí. Sní hluboko do jezera. Na nebi visí měsíc mdlý.
Do noci zmrtvělé Čas moji loďku šine stísněnou roklinou, kde světlo umírá a temno rozkládá nad kraje nehostinné svá křídla upíra. Kdys večer, vzpomínáš, my v šeru pluli tady, vše spalo v krajině, tma byla na vodách, jen v dáli hučely kypící vodopády v mrtvolných temnotách. A světlo třesavé se lilo haluzemi vrb nyvých, smutečních, jež do tmy hleděly, my v člunu seděli, zmámeni, vroucní, němí a slova neděli. A ty jsi tesknila a tvoje zraky plaše po hvězdných kolejích do dálky prchaly, 5 a v dlouhém vznícení se tiskly duše naše, jež touhou plakaly. Na nebi vzpomínek se čistá luna vznesla, jak bílá hostie v kadidle večera a v šeru klesala váhavě klidná vesla do hlubin jezera. Ó, Noci! Propasti! Vy tůně plné taje, vám navždy propadlo mé mladé nadšení; ó, žel, ten bezdný hrob už nikdy nevydá je ze svého vězení. Vy dnové dumaví, jež jdete v šerou dáli v temnotách plouživých pod smutnou lodí mou, ve vašich hlubinách spatřuji divé skály se chmuřit hladinou. A v nocích bouřlivých, kde déšť se z nebe lije a blesky klikaté do řeky sjíždějí, v těch vírech zpěněných zřím tvář své ironie a stesk svých nadějí. 6