ŠERO.

Emanuel Lešehrad

ŠERO.
Již obloha klene své měsíčné mosty a svítilny noci se blýskají v řece, již vychází večer ze dveří lesa se svojím chrtem, jenž teskně vyje, a trhá květiny, které se lesknou, drobounké světlušky chytá do dlaní a vábí kouzelnou, skleněnou loutnou rozkošná děvčátka z vesnických chalup... Tajemné radosti strojí se v chýžích neb zvuky chvějí se pod každým oknem. – Je noc... A obloha klene své mosty od země do oblak k nebeským rájům. 22