ÚDOLÍ KLIDU.

Emanuel Lešehrad

ÚDOLÍ KLIDU.
V těch končinách je někdy hrozně mdlo! Tam starý vrch, jenž z houštin vyčnívá své stíny klade v jezer zrcadlo, kde stuchlá tůně zvolna vyhnívá. Ve tmavé sluji leží chabý lev, pod stíny kmenů lhostejný a tich, juž málokdy je slyšet jeho řev za nocí tmavých z houštin zapadlých. A tiše spí. Zde nic jej neruší, na věky zakryt stromů větvemi, to kraj je trudný, mdlý a bez duší, tam jenom zmije bydlí pod zemí. A dnové jdou... On tiše tady sní, přežilý, něm a bojem vysílen, už více jeho doba nezazní a nikdy nevzplane už jeho den. Nic neruší jej v jeho zátiší. – Svět nevábí a síly ztraceny! Nad hlavou šumí větve cypřiší a do snů svítí měsíc zlacený. 112