V ČLUNU.

Emanuel Lešehrad

V ČLUNU.
V měsíčné noci sedím v člunu a lovím své stříbrné sny... Vlny plynou pod loďkou a nové přicházejí. – Hledím do hloubky a sním... Bílé víly se vynořují a vábí a prosí a nosí své šperky do mého klína, květy a perle, zlatnaté vlasy a pějí: „Vidíš, to jsou poklady naše, vidíš, naše lichotné údy, znáš naši podmořskou vlasť? Tam kvetou korale a zámky z mramoru září... Dáme ti vše, sestup jen k nám...“ 83 Sedím strnule vážný. Oblaka táhnou a hvězdy se čistí a padají k zemi... Tam na vlnách, – pod vrbami – moje duše. Bledá žena, rovna Ophelii s romantickým vlasem, pluje, ruce skříženy na tuhých ňadrech a zraky přivřeny, navždy! ty modré, hladící oči... A měsíc osvětluje její spanilé líce. – – – – – – – – – – – – – – Noc. Vlny kvapí pod člunem a nové přicházejí a odnášejí v dáli: bledou ženu s romantickým vlasem, zraky přivřenými – navždy... 84