PROMETHEUS.

Emanuel Lešehrad

PROMETHEUS.
Ty visíš připjat k strmé skále. Na hlavu žhavé slunce praží. Ty balíš pěstě neustále, však marný je vzdor tvojích paží. Sup lačný slétne každé jitro, perutí mrská tvoje tělo a zobákem rozdírá nitro: „...Neb ty jsi srdce, které chtělo snést lidem vše, co nebe mělo, teď za to visíš připjat tady a musíš trpět, musíš žíti, bezmezně trápen žízní, hlady, tisíckrát mříti, neumříti!“ – – A věky jdou a nevrátí se, je pošetilo věřit spáse, jen tato věčná, věčná vise v mou duši tíhou zarývá se. 118