PROSINCOVÉ VĚTRY.

Emanuel Lešehrad

PROSINCOVÉ VĚTRY.
Cítíš snad záchvěvy důvěrných hodin, když na krbu plápolá oheň?! Nechť venku do oken naráží větve, pojď, usednem diskretně k sobě. Jsem hladový poutník po tvojích slovech, jenž znaven je hledáním štěstí. Ach, ve svou náruč volám tě nyní, jsem doposud ten starý snílek! Své oči ti kladu k růžovým nožkám a šperky mých písní se ozdob. A vypravuj báje v objetí družném o princech, již klesli u cíle! Podlehli v boji a zemřeli v žalu, že nezřeli princezny bílé. 90