SKLAMÁNÍ.

Emanuel Lešehrad

SKLAMÁNÍ.
To bylo schodiště příkré a točité: a šlo to pořáde do země hlouběji, jen kahan, jejž jsem nes’, třásl se v noci té, oh, šel jsem hledati ložiska nadějí. A bledí skřítkové přede mnou prchali do svojích brlohů, temnotou zalitých, já klepal kladivem zvědavě do skály zvuk zazněl dunivý jak škodolibý smích. Takové schodiště příkré a točité: Že jsem přec nezůstal u krbu raději, vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té: „Ach, marná námaha! Není už nadějí!“ 38