SONETY
TICHÉ
POHODY
V PRAZE
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ
1900.
[III]
Své drahé ženě.
[1]
SONET NA OMLUVU.
Ach, zase sonet! – sykne mnohý v strachu,
že znělek potopa už zase kvačí –
vždyťVždyť řek’ jsi, jeho pouta že tě tlačí,
vždyť odpřisáh’s jej dávno, milý brachu!
Je pravda, pravda. Tvář mám studem v nachunachu,
a kdybych moh’, já zastřel bych ji radši,
vždyť nezapírám – vím, že hrstka hrachu
jak u mne na zeď padla sotva hladší.
Též kritiku ctím, básníků v ní věno,
a měl jsem také jinak políčeno,
bych přízeň sobě získal v milé vlasti.
Co mohu já však, když ta myška bílá,
jíž myšlénka se říká, nápad spílá,
se chytila mi právě do té pasti?!
3
NAD STARÝM ALMANACHEM.
Jím probírám se, v dumě skláním čelo.
Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů,
tak plných lásky, bolu, snů a vzletu,
a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo!
A kde jsou všichni? Dumat neveselo.
Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu,
a hejno druhých po kratičkém letu
kams za oponu tmy a noci sjelo.
Ten křídla rozbil o chudoby mříže,
ten shas’, ten zemdlel u krbu a špíže,
a jiný našel jiný cíl a cestu.
A mně je tak, co čísti dál to svádí,
jak k rozpadlému šel bych snů a mládí
a pískem pouště zavátému městu.
4
KANDÍK PSÍ ZUB.
Ty milý květe budící se vesny
s tím smaragdy jak posázeným listem,
již ve vzduchu tak opojném a čistém
se týčíš zas, vrch ozdobuješ lesný.
Když našel jsem tě na tvém místě jistém
kdys mladý hoch, ó, byl to výkřik plesný,
leč dnes, kdy chvím se chladné zloby svistem,
ty milý květe, jinak pláš mi ve sny!
Ty pravíš mi: Ne chvála jen a sláva,
i zášť a zloba duši sílu dává,
jí křídlo tuží v let, ó, dolů, tího!
Hle, básníku, jak vesele tě zdraví
můj jemný květ, tak čistý a tak smavý,
a přec vzal život ze zubu jen psího.
5
VÁDA LISTŮ.
Síň redakční je prázdna; všecko stojí,
jen hodiny jdou, moucha na skle bzučí,
a listy dva – co v černi jich je žluči! –
se na stole prou v stále větším boji.
Z nich jeden praví: K předu v jednom voji!
tyTy vrháš národ zkáze do náručí,
čím jsme, co máme, co tu kvete, pučí,
to uznat musíš, plod je strany mojí!
A druhého smích zní tak rozpustilý:
Buď zdráv, ó, slavný vítězi a reku,
čím jsme?.. chachaChacha! nicNic nejsme v zlobách věku,
a víš, co máme? Nic, můj brachu milý!
Se skříně socha Umění se dívá
a bolestně se, trpce pousmívá.
6
RÁNY.
Když obloha se modrá zase klene,
a začne to již jarem vonět v háji,
a květy bílé pučí na pokraji:
tu do lesa jdou děti rozjařené.
To trhá květ, to k potoku se žene,
kdo píseň jakou zná, hned zazpívá ji,
však žel! pakPak v břízu otvor navrtají,
a v odvet sladká teče míza z kmene.
Tak básníka svět často v duši raní,
jak děti onu břízu v lesní stráni,
tím plesu víc, čím víc má skráně zdrány.
Jak ale mstí se básník světu za to?
Tok písní se mu řine jako zlato
a sladší nežli víno z každé rány.
7
PÍSEK Z MOŘE.
Jak moučka jemný, jako jantar žlutý,
hle, písek z moře, z jeho vlnobití
mou vlastní rukou kdysi vyzvednutý!
Jak zlomky lastur, škeblí se v něm třpytí!
Čím býti moh’, chce nad ním se mi sníti,
jak zářné mušli vnikna v krunýř dutý,
se perlou stát moh', která mléčně svítí,
korálů bílých rýhovat moh’ pruty.
V něm byl by spal snad mrtvý plavec na dně,
neb otiskla se nožka luzná hbitě,
když sirén rej se v hloubi splítá vnadně.
A nyní – věru, smutný los a sláva! –
můj sonet – mrtvě narozené dítě –
tu milosrdně v mžiku zasypává.
8
SONET.
Kollárův sonet podoben je chrámu,
kde věčný chlad a ticho, závoj šera,
kde na oltáři v začernalém rámu
se stkví v svém smutku velká Slávy dcera.
A Vrchlického palác je, a plá mu
sta nad portálem zdob a socha sterá,
a Sládkův dvorec, živý dnes i včera,
leč z pevné žuly, dubového trámu.
A sonet můj, ach, Bože, hnízdo ptačí,
jež upleteno z hlíny jen a trávy,
se pod krovy těch velkých staveb tlačí
a ví, co zlobě odolává kleté,
že ony stát tu budou plny slávy,
až hnízdo dávno bouř a vítr smete!
9
VILLON.
Do bot jeho drala se voda
a do duše záře hvězd.
Hugo.
Šat zedraný, ať léto nebo zima,
den v toulce prožil, noc pak v krčmě celou,
kde svůdné ženy v náručí svém stelou,
jen divý rej a špínu před očima.
A přece pěl, a píseň jeho jímá,
a krásu uměl pilnou najít včelou
a s modlitbou jak děcka, čistou, vřelou
se k Bohu vznes’ křídloma skřivánčíma.
Je básník jako květ, jenž, noc kdy tichá
se k zemi níží, pochlad nesouc v lůně,
jed výparů a plynů v sebe dýchá
a čím vzduch její nasycený stůně,
však co se řine jeho ze kalicha,
je ráno pouze: ozon, zdraví, vůně.
10
BOJE.
Bojuj dál, můžeš-li, nelze-li, mrtev jsi již.
Vrchlický.
Bojovat? Ano! Když osud se vtíná
zuby ti do nohou, bít se a bít,
před jeho ranou, nechť tvář tvoje siná,
pozvednout nad hlavou práce své štít!
Bojovat s hmotou, jež vzdorná a líná,
v pevný když její tvar navždy chceš vlít
myšlének, citů svých žhavého vína,
zápasit s mdlobou a neznati klid!
S lidmi? Ne, raději mrtev chci býti,
zapříst se do snů svých pavučích sítí,
ztracený pro svět a hluchý a slep!
Jedni se bijí pro areny slávu,
soka kde srážejí pro potlesk davu,
druzí se bijí – že dává to chléb.
11
POESIE A KRITIKA.
Je poesie dívkou smavou
a starou pannou kritika.
Že zpívá krásně? – kroutí hlavou –
vždyťVždyť hlas ten uši proniká!
Ten úbor vizte, chůzi hravou,
toť koketa je veliká,
jen povrch, dámy, s falší pravou,
jenž zmate leda mladíka!
Leč doma – jaká proměna! –
ji schvátí potom migrena,
a z prsou vpadlých zastená.
A chtěla vše by za to dát,
jen jednou tak, jen jedenkrát
se nést a líbit, pět a smát!
12
ALFONSU MUCHOVI.
I.
Básníku barev jásavého zpěvu,
víc než Tvé války, velkých králů děje
mou duší snivou sladkým kouzlem chvěje
ten pohled v říš Tvých pohádkových zjevů.
Ó, jaká krása plá jim z obličeje,
nechť rty své dívčí stáhly do úsměvu,
ať jako sfingy, kterým v duši reje
vždy problémů červ, mlčí v žití řevu.
Ty víly vzdušné, duše jara, zimy,
ty kouzelnice s hrdly labutími,
ty princezny, jež mají zlaté vlasy!
Ó, ptám se v duchu Tebe, mistře drahý,
co kynou v snách mi líbezné jich tahy,
zkad k Tvojí duši přiletěly asi?
13
II.
A myslím si: Ty žiješ v zemi cizí,
své vlasti dalek, města ve nádheře,
kde hled se děsí, meze jeho měře,
v němž jako v moři jedna duše mizí.
Leč ve tvoření svého chvilce ryzí,
kdy víru světa uzamknou se dvéře,
Tvá duše klesá v náruč sladkých visí
a bloudí v blahých upomínek šeře.
Jsi zase doma, a již čarodějná
Ti vzpomínka jak jaro ptáků hejna
před oko živé vidin zástup vábí,
tak jak jsi už je vídal jako dítě,
když pohádka Tě zapředla v své sítě,
když visel’s na rtech matky své či báby.
14
LAMPA HÉRY.
Jak nad mořem kdys plála lampa Héry,
tak Ideál nám svatý v dálce svítí,
z nás každý mythu Leandrem chce býti,
a plujem’ k světlu všichni všemi směry.
Kol nás se šklebí potvor jícen sterý,
se zmítá, hučí všední vlnobití –
my dále tíhnem’, září svatou spiti,
nad námi planou hvězdy, noci dcery.
Ó, k předu, k předu, dokud lampa plane
a poslední v nás ještě bije síla,
byť sebe víc to tělo bylo zdrané!
Co na tom, že se hrstka obrátila
a mnohý na dně leží ve vln šlehu –
jen jeden, šťastný! kdyžKdyž dosáhne břehu!
15
BÁSNÍKU.
Ty, který pěl’s jen život celý,
ó, básníku ty zpozdilý,
teď, kdy se jíním vlas ti bělí,
jdi, nastav dlaň, leb nachýli!
Byl’s lenoch, jiní nosili
si zásob hojně do své celi,
a tys jen pěl své sny a žely,
rad moudrých nedbal’s na chvíli.
Víš, cikadu, jež v létě pěla
a na zimy chlad zapomněla,
jak mravenec hnal lačnou zpět?
To moudří dnes ti odevětí,
vždyť ve školách se učí děti
té bajce proto nazpamět.
16
LEČ V TOM, CO PĚL JSEM...
Byl u cesty jsem stromem jen,
ký div, že list mi střísnil prach,
ač po dnešní mi zůstal den
ten půvab čistých liljí drah.
Zprv duši jímal divný strach,
a chtěla mříti pro svůj sen,
však zvolna, v proudu jiných snah,
si zvykla – prach byl usazen.
Leč v tom, co pěl jsem, co jsem snil,
jak reflexem svých lepších chvil
já sněžně byl vždy čistý,
jak nebem poslán, všední kal
by jarní déšť mi omýval
a skrápěl duše listy.
17
CESTOU.
Ani mráčku na modravém nebi,
květy kynou při každém ti kroku,
louky povlak země ve hluboku
zlatými spjat pampelišek hřeby.
Usnul tulák, věru zapotřebí
málo k tomu, hlavu na tlumoku;
u cesty spí, širák stažen k oku,
z děr a záplat bída se mu šklebí.
Ale z jara vše je poesie:
Záplat čtverce hustá tráva kryje,
u noh luční usedlo mu kvítí.
Jabloň jako dívka prostovlasá
růžový květ na širák mu střásá,
cvočky bot mu jako hvězdy svítí.
18
IN MEMORIAM
J. S.
Již zdržovat mě nesmíte ni chvíli,
tak – doušek vína – a teď ze světnice –
což neslyšíte? vůzVůz již hrčí, pílí,
před vraty stojí koně frkajíce.
Kde klobouk můj a kde můj pláštík bílý? –
tak s Bohem, s Bohem – nemám času více...
Pak padla zpět, to došly už jí síly,
a smrti klid jí potáh’ bledé líce.
Ó, jaký kraj tam daleko, tam v dáli
as musila zřít rajský, mrouc tak mláda,
když její oči blouznivě tak plály.
Ó, jaká zář se, vůně vstříc jí lila,
když její duše, jež tu dlela ráda,
tak nedočkavě křídly k letu bila!
19
MALÁ KOKETKA.
Jak Coppayovi se štětce by padla,
dlouhé má punčošky, kloboučkem pentle třepá,
ví v osmi letech už, že bude jednou lepálepá,
a ráda již se dívá do zrcadla.
Těší se na bál, chodí do divadla,
učí se tančiti a k modě není slepá,
vějířem bratříčka, jak viděla to, klepá,
jenž dá se v pláč jak vosí pro žihadla.
Jak sestry, když jdou čísti Paul de Kocka,
se ztrácí v koutek někam, písmo lokáloká,
a třeba nečte, hýbe aspoň rtoma.
Je unavena, dnes ji bolí hlava,
dí: Škoda, dnes mne salon očekává!
a k panské: Nejsem pro nikoho doma!
20
LEKCE BOTANICKÁ.
S červánkem z toulky jezdili jsme domů,
kde bílý dvůr nám z dálky kynul vstříc,
má sestřenka, já hoch a starý strýc,
co alej lip se skvěla v slunce lomu.
Své natrhané květy v stínech stromů
jsme rovnali si cestou do kytic,
a botaniku vykládal nám k tomu
náš hostitel, až planula mu líc.
Leč my? achAch, Bože, kde je ráj těch roků?
Jí lásky květ se tajil ve hluboku,
já ve své duši cítil nové žití.
Květ písně první pučel v jejím lemu,
ty květy zde co byly proti němu?
A strýc se divil, že jsme roztržití!
21
STARÁ SKŘÍŇ.
V té staré skříni, vykládané květy
a stromy, ptáky, které kdysi v klínu
se mnohá mísa třpytívala z cínu,
teď jenom knih mých blýskají se hřbety.
Ji urobil kdos víc než před sto lety,
ji báby strýc měl, dávno skrytý v hlínu,
pak bába, od ní já – vždy nové světy!
A stará skříň tak praská v nočním stínu!
Snad mladým družkám, jež se kolem tmějí,
to vypráví jen vlídná duše její
o starých časech za nočního ticha.
Leč já, jak to tak praskne v staré skříni,
si myslívám: To bába moje nyní
tam v dáli sama bez snů v loži vzdychá.
22
SMUTNÉ OČI.
Smutné oči zřel jsem jedenkráte,
byly bezdně hluboké a tmavé
jako proud, jímž Smrti člun jen plave,
jako propast, hrob, kde všecko máte.
Boly, jež v nich spaly, byly svaté,
slzy, jež z nich tekly, těžké, pravé,
ale vyschly, vzdechy přešly štkavé,
hrůzný klid v nich nic už nepomate.
Anděl smutku nemá hlubších zraků:
padalo to v duši z nich jak z mraků,
kdy už listí se stromů je sváté.
Smích vad’ na rtu, prchlo sladké snění,
cítil’s všeho marnost jen a mření.
Smutné oči, kde as nyní pláte?
23
MOTIV Z PROCHÁZKY.
To často vídávám: Že táhne to již k jaru,
ven zástup sirotků jde na procházku v páru;
jsou stejně oděni a šaty mají šedé,
a starý ředitel se vzadu s jedním vede.
Pod křídlem ústavu sic unikli už zmaru,
leč jak tak smutní jsou v tom jarním slunce žáru
a plaší, zamlklí, v to líce jejich bledé
ni slunce růže jim nadechnout nedovede!
A cestou poslouchám, jak žena s dětmi dvěma
dí: Hle, z těch žádný už ni otce, matky nemá,
jež by je hladila a líbala je sladce.
To děti nechápou, leč zmlknou ve svém reji,
a jak ten zástup již kdes mizí do alejí,
jak v bázni, vroucněji se vinou k svojí matce.
24
JARNÍ.
Ó, co mi jaro úsměvné a vnadné,
ten bílý květ, ta zeleň jeho živá,
jež na stromech mi cestou všude kývá,
když myslit musím, že i ona zvadne.
Co zpěv mi ptáků slunečního za dne,
jenž na plesný se hymnus lesa slívá,
kdožkdyž myšlénka mi náhle v duši padne,
že zmlkne vše, až jeseň přijde mhlivá!
Ó, není pro nás jaro, není, není,
když konec všeho, smrt a zmar a klamy
už zříme jen i v nejsladším svém snění!
A není méně krásna země šírá,
leč ve své duši jiní jsme my sami,
a prostě brát vše – dětská schází víra.
25
BUĎ POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!
Buď pokoj všem, kdož dobrou mají vůli!
Tak s nebes, které hvězdami se lesknou,
to nad zemí zní setmělou a tesknou
a k nebi zvučí z oken světlých z důli.
Jsou skáceny mé práce tiché úly,
můj přehlušen hlas polnicí je vřesknou,
a červánky dob lepších sotva blesknou
nad sloupem hrdým, který zlomen v půli.
Já dobrou vůli měl – kdo za to může,
že nevpuštěn jsem zůstal přede vraty
a rány sklízel, kde jsem dával růže?
Leč dobrou vůli měl jsem vždy a všade,
ó, přijď a naplň hruď mi, míre svatý,
jak čerstvý sníh, jenž na brázdy se klade!
26
ELEGIE.
Já slíbil si jedenkrát s mladostí svou,
to bylo kdes v kvetoucím dolu,
že umřít-li bude mít někdo z nás dvou,
že umřeme, umřeme spolu.
A mladost má schvácena chorobou zlou,
já viděl ji v rakvi, pln bolu,
já květy ji pokryl, já líbal ji tmou,
leč síly jsem neměl s ní dolů.
Teď pozdě kdy dávno již, lituji časem
a vidím ji bílou tak, se zlatým vlasem,
jak s výčitkou ke mně se kloní.
A smutně den strávím nad troskami snů
a nad trochou písniček z přelétlých dnů,
jež památkou zbyly mi po ní...
27
STARÝ NÁPĚV.
V mé duši v tichém spaní
kýs nápěv starý tkví,
jak – nevím kdy už ani –
mi maně zapad’ v ni.
A často z nenadání
mi sjede s rtů a zní,
jak snes’ by ve svém vání
jej větřík večerní.
Vět, které provázely
ten starý nápěv stmělý,
již dávno neznám, žel.
A přec, když zní mi v duši,
jak po čems, co spí v hluši,
bych ruce vzpřáhnout měl...
28
DNI.
Je přešlý den jak list, jenž na zem padá
se stromu tvého, se života snětí;
ten na haluzi dlouho zdál se tkvěti,
a jiný, zdá se, sotva vzrost’, již zvadá.
Což jeden list! dí v smíchu duše mladá,
aťAť padají si: jeden, druhý, třetí,
leč pozděj', jak tak za listem list letí,
již úzkostně se sčítá spadlých řada.
To žití řád – co lidský stesk tu změní?
A mně těch spadlých listů líto není,
a proč by vzdech můj pád jich doprovázel?
Mně líto těch jen, ve vášni a bolu
jež sám jsem střásal lehkovážně dolů
a pošetile ve klín větru házel.
29
NE, ŽIL JSI PŘEC...
Pod travou zde, akátu haluzemi
už dvanáct roků spíš, můj otče, v zemi,
a pravdou nezdá za dnešních se chvil,
žes vskutku žil.
Žes miloval a měřil v dobrý cíl,
se prací bránil do posledních chvil
a doufal, zoufal a pak zrazen všemi
žes trpěl němý.
Ne, žil jsi přec! Zde nad tvým rovem
tvou duši cítím v ruchu novém –
spi v klínu země!
Spi, otče, spi, tvůj sen buď tichý,
kus tvého vzdoru, kus tvé pýchy
tu zbylo ve mně!
30
CHCI BÝTI SÁM.
Chci býti sám, ať vhod to komukoli
či nevhod je, sám v radosti i strázni;
když mlčíte, mé srdce chví se bázní,
když mluvíte, mě každé slovo bolí.
Sám plamennou svých muk jsem prošel lázní
a neklesl, nechť kmen jen zbyl mi holý,
teď jako svět když kolem mne se prázdní
a ztrácí kams za pahrbky a doly.
Co trpěl jsem, ví Bůh, jenž v srdce vidí!
Co teď mi už je po soucitu lidí,
kdy čelo klidu ovíjím si květy?
Chci býti sám a odejdu tak jednou
i mezi stíny s tváří klidně lednou,
s přimknutým zrakem, zamčenými rety.
31
KŮŇ DONATELLŮV.
(Padova.)
Ký asi sen, nám neznámý a skrytý,
tvou duši schvátil, mistře, dravou řekou,
když pod tvou rukou umělou a měkkou
ten nádherný kůň rostl obrovitý!
Zda v snách jsi spatřil titánů boj lítý,
či oře, které nebem slunce vlekou,
či zemi zřel jsi šerou, dávnověkou,
když kentaurů se chvěla pod kopyty?
Před dílem tvým já udivený stoje
a v mohutnost se jeho noře zticha,
jsem viděl v duchu pevné hradby Troje.
A zdálo se mi věru, v každém mžiku
že vyraziti musí z koně břicha
s kopími, luky řada bojovníků.
32
KRÁLOVSKÉ JEZERO.
Pod sněžným horstvem (básníci jsou chlubní!)
se naše loďka nad hlubinou sklání,
a přec se zdá: dna dosáhneš tu dlaní
a zvedneš stvol, jen nahni se a škubni!
Zříš kámen každý dole ve prohlubni
i každý mech a řasu, písek na ní,
a myslíš, jak by blýsk’ tam hvězdou ranní,
teď kdyby tak ti prsten spadl snubní.
A na báj myslíš, pohádkové lesy,
jež pod vodou se v hloubi tají kdesi,
a na paláce, města – v spánku stuhlé.
A zíráš, zíráš, jak bys krásku spící,
květ ve vlasech a úsměv mrtvých v líci,
v té spatřit musel křišťálové truhle.
33
VEČER NA LUGANU.
San Salvatore již se stmívá zpoly,
jak letní soumrak teplý v kraj se klade,
leč bílé villy, až to ve zrak bolí,
na slunných svítí stráních Castagnoly.
Par závoj mhlivý k jezeru leh’ všade,
že zamžené jak oko krásky mladé
se upírá hor blízkých na vrcholy
a o luně sní, polibky jež krade.
Vzduch vůně pln a letní dusné tíhy.
Po vlnách plachta bílá zvolna plyne,
jak hlemýžď táhnouc stříbrné své rýhy.
Ted rybář vyzved’ tyč a třese sítí,
leč jenom hvězda na obloze siné
skrz ni na místo rybky třpytné svítí.
34
LEV.
– Motiv z cirku. –
Dá vládnout sebou jako kotě bílé,
jež na dětském se klíně v slunci zhřívá,
dá houpat se, psu sedět na svém týle
a poslušně a pokorně se dívá.
Vůz táhne, třeba ježí se mu hříva,
a před bičem se sehne každé chvíle,
v prach dá se svalit a svou bolest skrývá –
ten hloupý lev, on neví o své síle.
A přec by rázem mohl zatřást mříží
a strhat vše, co poutá ho a tíží,
a jedním vzmachem střásti, co ho trudí.
A přec by mohl skokem volný býti
a skončit mžikem nečestné své žití,
ó, lve, ó, lve, kdy lev se v tobě vzbudí?
35
ZVONY.
Co večer jarní rdí se v slunce sklonu
a kalichy se květů zavírají,
má duše toulá po jižním se kraji,
ba celý v sladkých rozpomínkách tonu.
A slyším hudbu italských těch zvonů,
jež laškovně tak, melodicky hrají,
že jenom jako tóny ze šalmají
to zaléhat z nich musí k Boha trónu.
V tom naše zvony zpět zvou moji duši;
ty úderem tak silným na kov buší
a jako vždy tak hluboce zní dneska,
jak když to bouří, lkají, prosí, úpí,
a nad světem, jenž k bolu jejich tupý,
na bránu nebes tlukou srdce česká.
36
JEDNA STRUNA.
Ta struna, o níž Zaleski kdys zpíval,
jež v srdci jeho velkém vždy se chvěla,
v mém srdci dosud napjatá a celá,
jen rukou hnout, by řinul se z ní příval.
Já v přešlých letech rád jsem o tom sníval,
by do té chvíle, kdy duch letí z těla,
má lyra celá plně zazvučela,
by strun všech hlas mi ještě v píseň splýval.
Však vida teď, jak život hrubý, běda,
ty struny rve a trhá, a jak sedá
si na ně rez, kdy slza padne bědná:
Dnes cítím, že si chránit musím onu,
v níž skryt, z níž letí výkřik milionů –
a budu kliden – zbude-li ta jedna.
37
APOSTROFA.
Myšlénky různé, sršte na vše strany
a stíhejte se jako ostří meče,
čím víc vás, líp! – zZ té nekrvavé seče
nám vzejde mír, ne vylhaný a planý.
Tu zaplaňte jak záře v temnot stany,
tu zapalte, kde mrtvý klid se vleče,
tu sežehněte plevel, výhon kleče,
i starý kmen už suchý, rozhlodaný!
Vy nadšené i tiché, jedovaté,
vy stejné právo ku rozletu máte,
jen jeden cíl buď, jak nám jeden škůdce!
V tom, jak tu se svým odevěkým vzdorem
stát musíme, buď starý bůh nám vzorem:
tři hlavy měl, však jenom jedny ruce!
38
ZVONŮM NA BÍLOU SOBOTU.
Ó, Allellujah! vstalť jest této chvíle!
Ó, zněte zvony, jež jste byly němy,
teď hluboce a slavně šírou zemí
a v celé, plné zvučných kovů síle!
Mně stýskalo se po vás, zvony milé,
ba nebylo to včera, uvěřte mi,
ni poledne a s kouzly slunce všemi
to nebyl večer, ani jitro bílé!
Však teď – po vašem prvním zvuku pasu –
se všecek stápím do vašeho hlasu,
má duše s vámi zpívá, v chrámě klečí.
A myslím, jak se teprv duše chvěla
as našim dědům, když jsi oněmělá
zas počla zníti, svatá naše řeči!
39
CHVÍLE.
Každý měl chvíli, byť jednu jen přály
žití mu sudby, kdy tíhl k hvězd týnu,
čistou jak anděl, jenž skolébá vinu,
jako sen, děcku své vidiny tká-li.
Je to tak dávno, tak dávno, tak v dáli,
padá to víc a víc do mlhy klínu,
zbývá jen vůně jak po květech v říjnu,
úsměv jak po snu, v němž ráje se zdály.
Chvíle ta s námi jde, průvodce stálý,
sílí, kdy rtu je pít hořkou číš blínu,
staví krok zoufalý na lemu skály.
Zachytí ruce, jež soka by sklály,
a nám, jak někdo by vzdychl si v stínu,
odešlý dávno, tak dávno, tak v dáli...
40
OSTROV.
Když zranili tě srdce do hlubiny,
sám skryješ se a jsi jen se svým bolem;
leč když pak vyjdeš, rozhlédneš se kolem –
co stalo se to jenom? Svět je jiný.
Je jiný, divně cizí ti, ač viny
sám necítíš. Jdeš jako pustým dolem,
jak po palouku vyprahlém a holém,
a lhostejný tak k všemu, v tváři siný.
Zas jedno z pout těch, která duši tvoji
s tím celým světem od mladosti pojí,
se přetrhlo ti v posledním tom hoři.
Tak z proužku země, jenž ční do vln, boří
se po kuse kus, trhá v bouřném boji,
až jednou ostrov sám tu v šírém moři.
41
SEN DĚTÍ.
Jen z našich činů, dum a citů změn,
ze známých tváří, slov, jež kdo nám šepce
neb hřímá v žití, tiše tak a hebce
své obrazy tká ve spánku nám sen.
Leč malé dítě, spící na kolébce,
hle, usmívá se v sněhu svojich plen,
je hlucho pro svět, zříc,zříc má úděl slepce –
ach, o čem tomu zdát se může jen?
Ó, pravda-li, že sen je odraz žití,
pak rtíky své když stáhne do úsměvu,
z jiného světa sen jen musí sníti.
To jistě ve snách letí hvězdnou tiší,
kol něho zástup andělských je zjevů,
a hudbu sfér se linout dosud slyší.
42
NAŠI MRTVÍ.
Spokojeni se tmou svojí zimnou,
uzamčeny pevně oči obě,
naši mrtví ve svém tichém hrobě
nechť si zdřímnou!
Ani v štěstíštěstí, ani v smutku dobědobě,
ani vzdechemvzdechem, ani plesu hymnou
nevolej je, sen ať z očí vymnou,
zpátky k sobě!
Tvoje štěstí, sladké jeho písně?
Kdyby vstali, skřiví rty jen přísně,
skloní líce.
Tvoje stesky, bol, jenž tebe pálí?
Útrpně by jen se pousmáli,
a nic více.
43
STÍN.
– Jaromíru Boreckému. –
Ve velkém sále, v kterém od podlahy
až k maleb stropu knihy, knihy, knihy,
se velký stín mi zjevil, v čele rýhy,
se zářným okem, stařeckými tahy.
Já věděl, duch to velké lidské snahy,
jenž s boha, pravdy závoj strhl plihý,
jenž moře zbadal, hvězdné přešel prahy,
a vyšel jsem – stín se mnou – plný tíhy.
A žebračka tu venku stará stála,
a její líc jak zrytá byla skála,
jíž přes den celý paprsk nepozlatil.
Já sklonil se k ní, náhlým sehnut bolem,
leč pak jsem marně ohlížel se kolem:
kam, kam se jen ten velký zjev mi ztratil?
44
NOVYNOVÝ ŽIVOT.
Je pravda, vždy lze počít nové žití,
byť došel jsi už na dno strže srázné,
a na života šachovnici prázdné
zas figurky své stavět, dál se bíti.
A do zátoky veplout z vlnobití
a po mdlobě se vzpružit k pouti rázné,
a chudý kmen, kde suché listí vázne,
zas novým, svěžím jarním listem krýti.
Leč také vždy v tu novou píseň blaha
cos ze dnů přešlých rušivě ti vsahá
a stíny hází v slunce tvého štěstí.
A v sladký šum, jímž zní to listí mladé,
jež nové jaro na větve ti klade,
to listí z loňska výčitkou ti chřestí.
45
ZA ROVNÍKEM.
Když loď svou spustíš vesel v moře siné
za dálným cílem jako Argonauti,
tu s modra nebes na radostné pouti
jak na pozdrav ti sterá hvězda kyne.
Tu hvězda snů jak Labuť šírem plyne,
tam Pegas, Lyra v oči zablýsknou ti,
a hvězda slávy zve tě dále plouti,
a hvězda lásky v kraje volá jiné.
Leč bez úrazu loď tvá – nebi dík! –
když při té jejich záři věčně ryzí
se přenesla již plavbou za rovník:
Tu vše ty hvězdy známé, vlídné mizí,
a před sebou jen jedno v dálce zříš
se týčit, lesknout na obzoru – kříž.
46
PŘÍPITEK.
Na zdraví, přátelé, v pozdní té hodině,
našli jsme mladost svou starém tom ve víně;
umřela potají, marně zrak hledá ji,
až teď se vzbudila vzpomínky na klíně.
Jak se jen skloní ret ku číše okraji,
zase se touláme s písničkou po kraji,
o modré květině sníme zas dětinně,
rty dávno ustydlé jak když nás líbají.
Na zdraví, přátelé! Je to jen na chvíli,
je to jak paprsek slunečný ve mrazy,
umře nám záhy zas přízrak ten spanilý.
Zmizí jak mlhové, klamavé obrazy,
nuže, číš o číši hlasně ať narazí,
aby ji na hranu veselou zvonily!
47
ANT. CHITTUSSI.
Vrabčíci v zimě, dotěraví hosté,
jak na stromě se honí, jenž je holý,
neb posněžené chaty, cesta v poli
a jitro, které volá: Snů se zhoste!
Břeh říčky, luh, v němž plno máku roste,
pár stromů v květu, chrámek ve údolí,
ty motivy tak rád tvůj štětec volí,
jak jednoduché všecko to a prosté!
Leč půvabů co každý oku chystá,
jich mír jen duše chápat může čistá,
dál nechce oko, noha nechce z místa.
A kdo tak zří tvé na motivy chudé
a krásné přec, ó, vím, že věřit bude,
že poesie bydlí všude, všude.
48
VÁCLAVU JANSOVI.
V práce milém čarokruhu,
k steré toulce květem luhů
dali jsme si ruce svoje,
přimknuli jsme druh se k druhu.
Život dal nám tuhé boje,
práce ples i soků roje,
až bůh lásky sklenul duhu
nad to žití tvé i moje.
Co nám zášť, co lidí zloba?
Příroda nás najde oba
každé jaro: hvězdy v znaku,
píti krásu niv a borů,
píti lásku, sílu k vzdoru
z květů, vln i ženy zraků!
49
SONET Z PODJAŘÍ.
Po holých větvích slunce hraje,
jen tu tam svítí pupeny,
leč v každý jako v ořech báje
jsou země šaty zavřeny.
Je vlhko, jak když v slzách taje
bol země dlouho tajený,
leč silný vzduch už šírem vlaje
jak předzvěst blízké proměny.
Dnes, zítra přijde Vesna vskutku,
a bude konec všemu smutku,
jenž tlačil srdce, tísnil zem.
Ba cítíš, jda kol zahrad stěny:
před chvílí šla tu, napuštěný
šat fialkovým parfumem.
50
KONCEM DUBNA.
Již stromy mají bílé hlavy,
jak skryl je květů jarní sníh,
že jsou jak starci usměvaví
s tím květem žití na skráních.
A na sta ptáků v stínu jich
se schází na rej polétavý,
a každý v tónech jásavých
ten život znova blahoslaví.
Ó, Bože, takto s hlavou bílou
a s úsměvem a plnou silou
tu jak ty stromy jednou stát!
A pod svých skrání šedou plísní
mít ještě na sta nových písní,
jichž refrén byl by: Žiju rád!
51
SONET NA OBRANU HLEMÝŽDĚ.
„Omnia mecum porto!“ řek’
kdys Bias – znám je výrok ten,
však domek táhna den co den,
už dávno dřív to dělal šnek.
A nezaslouží pošklebek,
on první tvorstva Diogen,
jeť každé stéblo jemu vděk,
a nade vše mu tichý sen.
On pravý snílek, filosof,
svět nechá být, v svůj zajde krov
a zamkne domek, samotář.
A sní, co venku šlehá sníh,
že vánek v květné luhy dých’
a v travách leží slunce zář.
52
KRAJINA.
Obraz V. Březiny.
Houstnoucích stromů obrys neurčitý
do stínů noci tónem splývá měkkým,
veliký měsíc duchem dávnověkým
za houští svítí na půl v mraku skrytý.
Tu tam jen blýsk’ v trav chumáč dosud sytý,
ve hlíně mokré, rozejeté někým,
nad tůně pouze cípem nedalekým
jasněj’ se lesknou mlžné jeho svity.
Hřbitovem snivým, nad nímž mír se sklání,
celý kraj zdá se, v kterém slyšet není
živoucí duše ani zadýchání.
Hluboké ticho vlá přes les i lada,
jenom jak tepny země slabé chvění
slyšet je, listí jak tak zvolna padá.
53
U DVORCE.
Na dlouhé cesty konci dvorec bílý
se dívá s vrchu. Slyšet je křik páva,
a pole jak se někde zaorává,
je slyšet pluh. Jak skřípá to a kvílí!
Až ke dvorci se jehličný les chýlí,
a před ním stoh se zdvihá, léta sláva;
blíž u lesa se pase černá kráva
a ku dvorci zas patří dlouhou chvílí.
Teď se smíchem se vrací chasa náhle.
Zní rumpál, štěkot, bučení krav táhlé
a koní dupot. Kdosi píseň zpívá.
Teď zmlká všecko. Tichá noc a šerá.
Jdou srny z lesa. Z komůrky se dívá
kams k hvězdám krásná šafářova dcera...
54
NA KRAJI LESA.
Na prahu lesa leže, hledím v kraj,
jenž plný slunce září přede mnou,
luk zeleň vábí, pole zlatá jsou,
a zde v té šeři tichý dříme taj.
Ó, vím, jen vyjít polí na pokraj,
již cítil bych, jak bílé cesty žhou,
že úpal děsný, jenž dí klasu: Zraj!,
by s mdlobou padal v skráň i v duši mou.
Tak raděj zřím jen skrze lesa mříž,
a zdá se mi: tam život leží vskutku,
a za hranicí touto snů je říš.
A maně, jak když v stopách mládí jdem’,
se dotýká mne lehké křídlo smutku,
že jsem kdy víc chtěl,chtěl než vše zřít jen snem.
55
OČI KVĚTŮ.
Jsou oči květů jako dětské oči,
jich pohled vždy tak zvědavý a hravý,
tak udiveně s okem tvým se zdraví
a naivně tak po tobě se točí.
Teď v slzách tonou a teď do dálavy
kams pohlížejí lesa na úbočí,
a zas již ples v ty zory jejich skočí,
a blýskne v slunci zásvit usměvavý.
A tolik víry v nich a lásky něžné,
a tak jsou čisté, andělské a sněžné
ty oči květů na trávě i sněti,
že zdá se mi, ať kdekoliv už kynou,
že zrak náš, zkalen, strhán-li je vinou,
jich pohled čistý nemůž’ vydržeti.
56
CESTA V POLÍCH.
Od stálých dešťů ještě plný bláta
se široký pás cesty sklání dolů,
bok její jeden spadá do výmolu,
kde kaluž, sliz a drobná voní máta.
Kraj šírý, pustý, kam tvůj pohled chvátá,
dub jediný sní cesty na vrcholu,
a večer v záři slunečního zlata
se spřežení tu houpá bílých volů.
Jak přírody by ruka s lidskou spolu
jen několika čarami a rysy
ten kraj zde byla hbitě nakreslila.
Leč ve všem tom,tom co dřívedříme smutku, bolu,
a jaký stesk nad krajinou tou visí,
a jaká velkost vane z ní a síla!
57
VEČER.
Ztrhané mraky v dálce se chmouří,
tratí se, tratí,
cítit je hlínu po krátké bouři,
čpavý dech nati.
Teplý vzduch chví se, z lesů se kouří,
kmeny se zlatí,
veliké oko lekníny mhouří
na vodní hlati.
Tu tam již hvězda mihotná, bledá,
jako když muška na zvonek sedá,
bleskne a skočí.
Bože, teď celou nezměrnost nebe
jako ten leknín zavříti v sebe,
zamknouti oči!
58
VZKŘÍŠENÍ NA VSI.
Zrak šírým krajem kam se letí pást,
zří teplý večervečer, jak se tiše níží;
jak modrá mlha kouř se vine z chýží,
plá fialově v slunci polí část.
Ó, v jaké ticho šírý kraj se hříží,
jak čekal by, kdos přijde símě klást;
bez lidí ves, vůz nerachotí s tíží,
jen skřivan výská nad hrudami brázd.
Z vsi dálné výstřel zahřměl, otřás’ lesy,
teď zvonů hlas zní stlumen, zmírá kdesi,
a pějícího davu nota líná.
Do dáli zřím skrz keře mladé listy.
Na jakýsi sen, nevýslovně čistý,
se duše moje zvolna rozpomíná...
59
MAKOVIŠTĚ.
Za vískou, která tu tam jenom kmitá
skrz stromů zeleň omšenými krovy,
ó, jak to září v úpal červencový,
jak zkvetlých máků hraje barva sytá.
Jak celé pole plameny když chytá,
tu běl, tu nach, tu záblesk fialový,
jak motýlů když bájných sta si hoví
a rozvírá tu křídla duhovitá.
Ó, ty, jenž v barvách žhoucích hýříš polem
a vlídně kýváš dlouhým květů stvolem
v tom teplém, ve sny lákajícím vánku,
ty, za ten život plesnivý a šedý
jenž nádherou svých klamů spíjíš hledy,
zde cítím vlát tvé křídlo, sladký Spánku!
60
STAFÁŽ KRAJINY.
Nechť je to alej zkvetlá stříbrem hruší,
či pole, luka, rybník v tmavém lese,
neb sad jen, v kterém stará jabloň pne se
a strakatina na plotu se suší:
Vždy stafáž lidí krajině tak sluší,
tam oráč, babka, která klestí nese,
zde kluk, jenž psa za dlouhé tahá uši,
neb žnečka, tulák, jenž se zimou třese.
Ne k oživení, nebo samo žití
je příroda, i když jí vítr nelká,
hrom neduní a nešumí to v sítí –
Ne poučení bychom z toho vzali,
jak příroda je vždy a všude velká,
leč o tom, jak my proti ní jsme malí.
61
NA PŘÍVOZE.
Břeh písčitý je, slunce žár v něj pere,
pár vrb tu spí. Proud šumí jako s jezu;
u lávky prám je, spjatý na řetězu,
za břehem olše, duby, habry steré.
Zde přes den skřípot, hlahol v sluch se dere,
vůz rachotí tu plný po pavezu,
a řehce kůň. Pak ticho. Vůni bezu
je cítit, vše jak dýchá v noci šeré.
Srp luny blýsk’, sta hvězd se v temnu rojí.
Chlad noci vane, řeka hlasněj’ hučí,
teď slavík, slyš, vpad’ elegií svojí!
To blaho! – myslíš – seSe vším ve souzvuku,
po práci padnout noci do náručí
při záři hvězd a při slavičím tluku!
62
TVÁ PODOBIZNA.
V benátském rámci na mém stole stojí,
a oddaně tak z ní se na mne dívá
tvé oko velké, které se vždy stmívá
jak laně zrak, když klidně patří chvojí.
Přes chvíli v práci zvednu zrak, jenž zmdlívá,
a ten tvůj pohled sílí mě a hojí,
mně je, jak slyšel znít bych „naNa vždy tvojí!“
to první, v kterém celé nebe zpívá.
A tak se zdá mi ten tvůj obraz milý,
jak Madonnu bych zřel, již v slunce palu
kdys nad studánkou na strom pověsili.
Ó, chraň ten zdroj jak obraz Boží matky,
ať živý stále, prostý všedních kalů,
zde z prsou mojich tryská čist a sladký!
63
S NOVÝM JAREM.
Hle, pod našimi okny na zahradě
jak svěží už jsou záhonů všech lemy,
jak strom pln puků a jak dlouho němý
se ozval kos, hlas k nové písni ladě.
Zas jedno jaro, v jehož teplé vnadě
se stápím celý, prohřát nadějemi,
kdy mohu říci: Nezávidím zemi
a mezi pěvci v první letím řadě!
Však ještě loni smutný tak a bledý,
kdy bílý květ se na haluzích lesk’,
jsem přál si míti kolem sníh a ledy.
A v podušku tím hloub jsem hlavu vrýval,
čím více v síň mou padal slunce blesk
a čím pták z venčí toužebněji zpíval.
64
SVATEBNÍ CESTA.
Ó, jezera a moře, lesy, skály,
jichž hlavy sněžné v azuru se klenou,
zda nevděčnějších z těch, kdo přišli z dáli,
nad ty, kdo zvou se prvně mužem, ženou?
Před vámi stojí s hlavou zamyšlenou,
jak vaši krásu, dech by lačně ssáli,
pak polibek on vezme jí, pln chvály,
a dívati se – oba zapomenou.
A posléz – jihu zahrada že vonná?
Víc vůně vlas má, který splítá ona,
je nad žár sněhu nach, jenž v líc jí skočí.
Nad cypřiše vzrůst jeho, ňadra její
se kouzelněj než vlny moře chvějí,
a jezero hloub nemá jejích očí...
65
JITŘNÍ.
Jak sfinx, jež vryta v písek pouště zprahlý,
mé srdce spalo v hrudi, tupé želem,
neb ležela kol noc jen v kraji celém,
a jenom hvězdy bludné nad ním táhly.
Nechť divé větry v struny mocně sáhly,
nechť otřásly vším blízké hlasy šelem,
je nevzbudily. Ve stín neobsáhlý
se nořila sfinx, smutek pod svým čelem.
Pak počlo dnít se u východní strany,
však nevěřil jsem, stokrát oklamaný,
že jitro je to, co se v zážeh slívá.
Leč nyní věřím. Bože, jaká změna!
Mé oči vlhké, sfinga probuzená,
mé srdce štěstí jitřní pozdrav zpívá.
66
TY A JÁ.
Jsem-li já pochmurnou, zjizvenou ruinou
nad tmavou, hlubokou strží,
jsi ty mi břečtanem, snítky tvé ovinou
rány, jež v boji se trží.
Jsem-li já jezera mrákavou hladinou,
netknutou člunem ni vrží,
jsi ty mi leknínem, nad černou hlubinou
bílý jenž kahanec drží.
Jsem-li já hvozdem, kde stmívá se nejvíce,
jsi ty jak modrá zář plného měsíce,
v stíny jež kouzelně šlehá.
Vždycky jsi úsměvem, paprskem, zelení,
květem, zkad nebeská svěžest se pramení,
láska a soucit a něha!
67
KUS HOVORU.
Své hnízdo pták ve tmavé skrývá houští,
kam ani vánku vlna nezašplíchá
a noc když přijde, tmavý les i lícha,
jen po nitkách se bledý měsíc spouští.
Ó, do jakých my utečem’ se pouští
s tím štěstím svým, jež v prsou našich dýchá,
a v jakou šeř, jež pohled nedopouští,
je stajíme, rci, duše moje tichá?
Kam před zlovolným zrakem as je skryjem’,
kde před závistí bohů jisto bude
a před osudu neuprosným kyjem.
A ty se tulíc, šepotáš mi plaše:
Je těžko, viď, je skrýt, když zradí všude
můj smích, můj smích to velké štěstí naše!
68
JARNÍ PÍSEŇ.
Země musí v sebe vpíti
všechen zimy led a sníh,
aby po všech závějích
na ňadrech jí rostlo kvítí.
Strom, by mohl ráno líti
ve vzduch vůni z listů svých,
večer jak se počal tmíti,
jedových par zhoubu vdých’.
Musilo tak rovněž býti
s námi, dítě – v dobách zlých
vpilo bolest naše žití.
Bolest vpita do všech rýh!
V oku tvém se záře nítí,
radost dýchá z písní mých.
69
POJĎ V ZAHRADU SE DÍVAT...
Pojď v zahradu se dívat kláštera,
než pod okny nám sešeří se celá!
Hle, jeptiška tam jedna osamělá
se ještě modlí, hledíc do šera.
Jak ve snivém tom přítmí večera
se sněžný šat nad jejím čelem bělá,
co zaduněly zvony od kostela
a červánků se nítí nádhera!
Ta trpí jistě, viz, jak hlavu chýlí,
jak oči zvedá k nebi v teskné chvíli
a zase sklání v knihu bledé líce.
Ne, ustup, naše přitulené hlavy,
ten živý smích tvůj, polibek můj žhavý
by zabolet ji mohly ještě více.
70
ŠLI JSME SPOLU...
Šli jsme spolu po dnech zimy,
šli jsme spolu dnes,
pod třešněmi kvetoucími
skrývala se ves.
Sady v květu! Šli jsme jimi,
v duši tichý ples,
nad hlavami skloněnými
jak když se nám snes’,
jak když níž a níž se chýlí
teplý, měkký oblak bílý,
vonný jako bez,
by s té země zla a zášti
naše duše ve svém plášti
odnes’ do nebes.
71
SLAVÍCI KRÁLE JANA.
Tak pověst dí: Král Jan dal kdysi v chvatu
slavíků na sta schytat v celém kraji,
a královně, jíž radost ta se tají,
je pustil v lesy kolem Křivoklátu.
A když pak noc v svém hvězdném sjela šatu,
těch kaskád zpěvných, jež se rozlévají!
toTo zpívá zem i nebe, vlny v háji
i vzduch – ples, láska v písni umírá tu.
Tu noc choť krále zdřímla prý tak tiše.
A já, ač král jsem malé jenom říše,
týž dar ti chystám, o němž nemáš tuchu.
Své všecky písně schytám za den bílý,
by,by hlava tvá až na polštář se schýlí,
ti ještě ve snách sladce zněly v sluchu.
72
NAD SPÍCÍ ŽENOU.
Jak ve dne celá světlem zatopena
je naše síň, jak měsíc do ní září;
pod hlavou ruce, hlavu na polštáři,
tu vedle mne má mladá dříme žena.
Ó, jaký cit to, pro nějž není jména!
V něm láska, štěstí s úzkostí se sváří.
Tak sladce dýše, pokoj na své tváři,
a nemyslí, jak krutá žití cena.
Ať krutá je! Zde u té drahé hlavy
slib skládám v duchu, strádat do únavy,
vše dát, vše nést, i trn, jenž na krev píchá,
by celý život byl jí jako nyní,
kdy bledý měsíc rozlévá se síní,
a ona sní tak pokojně, tak zticha.
73
PÍSEŇ.
Tvá duše rostla potichu
jak v stínech lesní tišiny,
leč v oku jiné vidiny
ti kol šli a ti za smíchu.
A já jen v světě jediný,
leč nehodný tak pohříchu,
jsem snil, ký půvab dětinný
je zavřen v jejím kalichu.
A já jen k ní se ve snách krad’krad’,
a tuše tolik božských vnad,
jsem odnesl ji do světla.
A přec, ač vše jsem tušil dřív,
mě nad tou krásou jímá div,
jež na mých prsou rozkvetla.
74
KNIHA ŽIVOTA.
Je život knihou, jak už mnozí děli,
však má je z těch, jež prošly ohněm vzteku,
v jichž tuhé desky rány mečů hřměly
a nesklály jich. V roků tichém vleku
já sám ji dále píšu, mdlý i smělý,
dnes zdá se mi, že hrad svých cílů steku,
a zítra klesám. Bolest, smutek stmělý
se střídá v knize s plesem jarních vděků.
A nevím, kolik stran mi ještě zbývá,
však vím, že vždy tvé oko, z něhož lije
se měkká zář, mně do knihy se dívá.
A vím, že v ní tvá láska růží vonnou,
a rámě tvé, jež kolem mojí šíje,
té mojí knihy zlatou že je sponou.
75
PÍSEŇ.
Kde ty chvíle všechny jsou,
které už jsme žili sami?
Cítíš, jak nám nad hlavami
šumí čas jak sladkou hrou?
Když jsme žili dobu zlou,
líně čas šel pustinami,
a teď snad jen řeknou známí,
až nám vlasy prokvetou.
Dni a roky jdou a kvačí,
a ten život sotva stačí
vypět štěstí duší dvou.
Bojím se, za žití celé
že nezlíbám dosti vřele,
dosti vděčně ruku tvou.
76
VZPOMÍNKA NA MOŘE.
Ty skvoucí moře, jehož vlny vroubí
jak bílou krajkou staré černé skály,
ty zníš, jak sto když tritonů v roh troubí,
a neslyšíš mne ve své modré dáli!
Však já tě slyším. Vln tvých, jež mi plály,
jsem pevně zamkl v svého srdce hloubi
křik vítězný, jenž s vichřicí se snoubí,
a temný hukot, ševel neustálý!
Teď srdce moje plno tvého ruchu
jak mušle, v které hučí moře celé,
když v tichu jizby přiložíš ji k uchu.
Ty nevěříš, smích v oka svého tmavu?
Ó, přesvědčiti chtěj se, dítě vřelé,
a k mému srdci drahou polož hlavu!
77
VZPOMÍNKA Z CESTY.
Petrklíče suchý květ
v mojich veršů knize leží –
víš, jak jsme jej našli svěží,
jak jsem jej pln žasu zved’?
Podzim byl už, mnohá snět
držela list žlutý stěží,
a ten květ plál trávy mřeží,
jak když jaro táhne zpět.
Za jeseně prostřed nivy
jara květ – ó, jaké divy,
milý Bože, dít se mohou!
Podnes myslím, na trávníku
že jen vykvet’ v okamžiku,
zlaté dítě, pod tvou nohou.
78
SCHERZO.
Mně zdálo se: Kams do dáli
jsem hleděl, kde se obzor klene,
a těžké květy porosené
na hlavu moji padaly.
To bylo kdesi u pramene,
jenž staré šuměl ze skály,
a ty jsi, vlasy rozpuštěné,
prst na rtech, stála povzdálí – – –
A na tvých ústech úsměv tkvěl,
když jsem ti sen svůj vyprávěl,
sta šotků z očí zřelo.
Ó, viď, já uhod’, když jsem spal,
tvůj ret mi tiše šepotal
a líbal moje čelo!
79
Ó, NAKLOŇ JIŽ SVÁ ÚSTA...
Když jdeme spolu v slunné chvíli ranní
zlatými poli čistou pod oblohou,
tu každý klas, jak dvorně když se klaní,
křů listy chví se, že se tknout tě mohou.
Když loukou jdem’ – je na sta květů na ní –
roj motýlů kol krouží chvíli mnohou,
květ bílý padá vlas ti na havraní,
a jiný šťasten pod tvou zmírá nohou.
Vše jak když zná tě, miluje a tuší,
co dobroty ti, lásky dříme v duši
i k člověkučlověku, i ku květu a zvěři.
Ó, nakloň již svá ústa k mému sluchu!
Vím, vše co kolem tajno mému duchu,
to příroda že srdci tvému svěří.
80
I PAK, AŽ UMŘEM’...
I pak, až umřem’ – kéž to v jeden den! –
a až i hrob náš rozpadne se kdes,
té naší lásky smutek, bol a ples
dál bude žít, v mých písních uvězněn.
A jiné duše budou snít náš sen
a zmírat mukou, již jsme zmohli dnes,
a chvět se touhou v čtveru hluchých stěn
a vlhkým okem hledět v tmavý les.
Tu písně moje budou v mrazu zim
o pevné víře v štěstí mluvit k nim,
jež přijde přec, byť večer s září rudou,
o květech živých, kraj kdy sněhu pln,
o setkání hvězd bludných, dálných vln,
a naší lásce, čtouce, žehnat budou.
81
A STAČILY DVĚ KAPKY...
Čím čistější, tím tmavší bývá zdroj,
a oči tvé jak studánka jsou tmavá;
mě touha po nich schvátila tak žhavá,
já musel k nim, nechť osud velel: Stoj!
Myšlének chmurných kolem čela roj
a znaven, mdlý, až klesala mi hlava,
jsem vlekl se k nim, zraněn do krvava:
Ó, možno-li, ty studánko, mě zhoj!
A stačily dvě kapky z očí tvých,
dvě slzy, jež jsi nad mým žitím lila,
bych, poutník mdlý, se zhojen z prachu zdvih’;
by s duše mojí smyt byl kal a hřích,
by na zcelených divem perutích
má duše k hvězdám znovu zakroužila.
82
VELKÉ ŠTĚSTÍ.
Je naše štěstí – zdává se nám časem –
tak velké, že se nemůž’ udržeti
jak těžký plod na tenké stromu sněti,
jak rybka slabým zachycena vlasem.
A tajíme dech, těsném ve objetí
se bojíme, i silnějším že hlasem
se pouto strhá, tiši jsme jak děti,
jež skryty v kout s matčiných šperků jasem.
Ó, nemluv již! Tvůj hovor je tak ryzí,
a přec, kdož ví, zda slovo jedno není,
jež přejde rty, a kouzlo navždy zmizí.
To sladké kouzlo, jímž se hlava točí,
jež kolébá nás v nových rájů snění –
ó, nemluv, jen se dívej mi tak v oči!
83
V TVÉ DUŠI DLOUHO LEŽEL STESK...
V tvé duši dlouho ležel stesk a žal,
než zaplanul tam štěstí jasný žeh,
a i ten slední stín, jenž na ně leh’,
bych s čela tvého rád ti vylíbal.
Však marně hoří na něm rtů mých pal,
dál tkví tam stín po přešlých mračných dnech
a dlouhých nocích, jak jej smutek stkal
a opuštěné duše přivál vzdech.
Ten stínů stín, má duše, dobře vím,
s tvé skráně hebce nikdy neshladím,
on nezmizí už nikdy s tvého čela.
Snad tak, bych stále před očima měl,
jak na tvé čelo bych se zahleděl,
co pro to štěstí muk jsi vytrpěla.
84
TVÁ LÁSKA Z DUŠE VYPLELA MI PLEVEL...
Tvá láska z duše vyplela mi plevel,
jenž rost’ tam bujně, otravný a kletý,
až přerost’ vše, až udusil mé květy.
Již lhostejně jsem v lesní šeř se díval,
pták nadarmo mě na závody vzýval,
byl cizí už mi stromu tichý ševel.
Jsem měkký zas, tvou láskou vykoupený,
zas bloudím v snách, když k lesu krok se stáčí,
sto poupat nových z duše se mi tlačí,
a Křídla! volám, se skal patře stěny.
Rej oblaků, kmit hvězd mi na ples stačí,
vše chápu opět, vším jsem okouzlený,
květ mluví ke mně, pták mě pohne k pláči.
Jak dítě čist jsem čistým srdcem ženy.
85
V SVĚT DÍVÁM SE...
V svět dívám se a ve všech srdcích kvésti
jen dobro zřím a ve všech duších snění,
a není zlých, jsou jenom ponížení
a ubozí jsou, které přešlo Štěstí.
Nůž, jenž se vrahu v drsné zablýsk’ pěsti,
zlo nevtisklo tam, jenom poblouznění,
co trnem tu, to v růže se kdys změní,
a tuhé zimy blízké jaro věstí.
Vše zmůže Láska, zbělí do lilií
kde jakou duši. Krásu v tvář jen bijí,
že nechápou ji, zatopeni mrakem...
A já, jenž zoufal, jenž jsem klesal ke dnu,
se usmívám, kam oči svoje zvednu,
co v svět se dívám – ženy svojí zrakem.
86
PSÁNO PRO TEBE.
Tvůj hladě vlas, má holubičko čistá,
svou hlavu maje na tvém srdci vřelém,
já, který žil jen kdysi v přítmí stmělém,
si připadám jak starý alchymista.
Ten zlato najít toužil ve snu smělém
a nedbal bídy, již mu osud chystá,
jen do hvězd hleděl, kde je meta jistá,
a nad knihami seděl s dumným čelem.
Kov střík’ mu v zrak – byl slepý, zbaven síly.
A přátelé jej všichni opustili,
v prach padlo vše, co bylo mu tak svato.
Leč ke svým prsoum tiskna svoji ženu,
již našel v chvíli, Bůh kdy poslal změnu,
on cítil přec, že našel svoje zlato.
87
CO NA TOM!
Co na tom, líp že jiní pěli,
že ryli písně v tvrdý kov,
že vzácné zrní jejich slov
si v srdce zasil národ celý.
A ty jen, snílek osamělý,
jenž nad vše rád měl teplý krov,
žes bublin pár jen pustil z celi,
jež vykroužil si ze svých strof.
I tyto lehké bubliny,
ty děti krátké vteřiny,
jsou krásné přec a krásný sen,
když,když jak se nese jejich let,
se zablýsk’ v nich tvůj celý svět,
hrou poesie ozlacen!
88
OBSAH.
Str
Sonet na omluvu3
Nad starým almanachem4
Kandík psí zub5
Váda listů6
Rány7
Písek z moře 8
Sonet9
Villlon 10
Boje 11
Poesie a kritika 12
Alfonsu Muchovi I, II 13, 14
Lampa Héry 15
Básníku 16
Leč v tom, co pěl jsem 17
Cestou 18
In memoriam 19
Malá koketka 20
Lekce botanická 21
Stará skříň 22
Smutné oči 23
Motiv z procházky 24
Jarní 25
Buď pokoj lidem dobré vůle! 26
Elegie 27
Starý nápěv 28
Dni 29
Ne, žil jsi přec 30
[89]
Str
Chci býti sám 31
Kůň Donatellův 32
Královské jezero 33
Večer na Luganu 34
Lev 35
Zvony 36
Jedna struna 37
Apostrofa 38
Zvonům na Bílou sobotu 39
Chvíle 40
Ostrov 41
Sen dětí 42
Naši mrtví 43
Stín 44
Nový život 45
Za rovníkem 46
Přípitek 47
Ant. Chitussi 48
Václavu Jansovi 49
Sonet z podjaří 50
Koncem dubna 51
Sonet na obranu hlemýždě 52
Krajina 53
U dvorce 54
Na kraji lesa 55
Oči květů 56
Cesta v polích 57
Večer 58
Vzkříšení na vsi 59
Makoviště 60
Stafáž krajiny 61
[90]
Str
Na přívoze 62
Tvá podobizna 63
S novým jarem 64
Svatební cesta 65
Jitřní 66
Ty a já 67
Kus hovoru 68
Jarní píseň 69
Pojď v zahradu se dívat 70
Šli jsme spolu 71
Slavíci krále Jana 72
Nad spící ženou 73
Píseň 74
Kniha života 75
Píseň 76
Vzpomínka na moře 77
Vzpomínka z cesty 78
Scherzo 79
Ó, nakloň již svá ústa 80
I pak, až umřem’ 81
A stačily dvě kapky 82
Velké štěstí 83
V tvé duši dlouho ležel stesk 84
Tvá láska z duše vyplela mi plevel 85
V svět dívám se 86
Psáno pro Tebe 87
Co na tom! 88
OPRAVA. Na straně 57.57 v poslední sloce místo dříve čti: dříme.
E: js; 2002
[91]