NAD STARÝM ALMANACHEM.

Antonín Klášterský

NAD STARÝM ALMANACHEM.
Jím probírám se, v dumě skláním čelo. Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů, tak plných lásky, bolu, snů a vzletu, a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo! A kde jsou všichni? Dumat neveselo. Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu, a hejno druhých po kratičkém letu kams za oponu tmy a noci sjelo. Ten křídla rozbil o chudoby mříže, ten shas’, ten zemdlel u krbu a špíže, a jiný našel jiný cíl a cestu. A mně je tak, co čísti dál to svádí, jak k rozpadlému šel bych snů a mládí a pískem pouště zavátému městu. 4