OSTROV.

Antonín Klášterský

OSTROV.
Když zranili tě srdce do hlubiny, sám skryješ se a jsi jen se svým bolem; leč když pak vyjdeš, rozhlédneš se kolem – co stalo se to jenom? Svět je jiný. Je jiný, divně cizí ti, ač viny sám necítíš. Jdeš jako pustým dolem, jak po palouku vyprahlém a holém, a lhostejný tak k všemu, v tváři siný. Zas jedno z pout těch, která duši tvoji s tím celým světem od mladosti pojí, se přetrhlo ti v posledním tom hoři. Tak z proužku země, jenž ční do vln, boří se po kuse kus, trhá v bouřném boji, až jednou ostrov sám tu v šírém moři. 41