JARNÍ.

Antonín Klášterský

JARNÍ.
Ó, co mi jaro úsměvné a vnadné, ten bílý květ, ta zeleň jeho živá, jež na stromech mi cestou všude kývá, když myslit musím, že i ona zvadne. Co zpěv mi ptáků slunečního za dne, jenž na plesný se hymnus lesa slívá, kdožkdyž myšlénka mi náhle v duši padne, že zmlkne vše, až jeseň přijde mhlivá! Ó, není pro nás jaro, není, není, když konec všeho, smrt a zmar a klamy už zříme jen i v nejsladším svém snění! A není méně krásna země šírá, leč ve své duši jiní jsme my sami, a prostě brát vše – dětská schází víra. 25