II.

Antonín Klášterský

II.
A myslím si: Ty žiješ v zemi cizí, své vlasti dalek, města ve nádheře, kde hled se děsí, meze jeho měře, v němž jako v moři jedna duše mizí. Leč ve tvoření svého chvilce ryzí, kdy víru světa uzamknou se dvéře, Tvá duše klesá v náruč sladkých visí a bloudí v blahých upomínek šeře. Jsi zase doma, a již čarodějná Ti vzpomínka jak jaro ptáků hejna před oko živé vidin zástup vábí, tak jak jsi už je vídal jako dítě, když pohádka Tě zapředla v své sítě, když visel’s na rtech matky své či báby.