ZVONY.

Antonín Klášterský

ZVONY.
Co večer jarní rdí se v slunce sklonu a kalichy se květů zavírají, má duše toulá po jižním se kraji, ba celý v sladkých rozpomínkách tonu. A slyším hudbu italských těch zvonů, jež laškovně tak, melodicky hrají, že jenom jako tóny ze šalmají to zaléhat z nich musí k Boha trónu. V tom naše zvony zpět zvou moji duši; ty úderem tak silným na kov buší a jako vždy tak hluboce zní dneska, jak když to bouří, lkají, prosí, úpí, a nad světem, jenž k bolu jejich tupý, na bránu nebes tlukou srdce česká. 36