NA KRAJI LESA.

Antonín Klášterský

NA KRAJI LESA.
Na prahu lesa leže, hledím v kraj, jenž plný slunce září přede mnou, luk zeleň vábí, pole zlatá jsou, a zde v té šeři tichý dříme taj. Ó, vím, jen vyjít polí na pokraj, již cítil bych, jak bílé cesty žhou, že úpal děsný, jenž dí klasu: Zraj!, by s mdlobou padal v skráň i v duši mou. Tak raděj zřím jen skrze lesa mříž, a zdá se mi: tam život leží vskutku, a za hranicí touto snů je říš. A maně, jak když v stopách mládí jdem’, se dotýká mne lehké křídlo smutku, že jsem kdy víc chtěl,chtěl než vše zřít jen snem. 55