VELKÉ ŠTĚSTÍ.

Antonín Klášterský

VELKÉ ŠTĚSTÍ.
Je naše štěstí – zdává se nám časem – tak velké, že se nemůž’ udržeti jak těžký plod na tenké stromu sněti, jak rybka slabým zachycena vlasem. A tajíme dech, těsném ve objetí se bojíme, i silnějším že hlasem se pouto strhá, tiši jsme jak děti, jež skryty v kout s matčiných šperků jasem. Ó, nemluv již! Tvůj hovor je tak ryzí, a přec, kdož ví, zda slovo jedno není, jež přejde rty, a kouzlo navždy zmizí. To sladké kouzlo, jímž se hlava točí, jež kolébá nás v nových rájů snění – ó, nemluv, jen se dívej mi tak v oči! 83