STÍN.

Antonín Klášterský

STÍN. – Jaromíru Boreckému. –
Ve velkém sále, v kterém od podlahy až k maleb stropu knihy, knihy, knihy, se velký stín mi zjevil, v čele rýhy, se zářným okem, stařeckými tahy. Já věděl, duch to velké lidské snahy, jenž s boha, pravdy závoj strhl plihý, jenž moře zbadal, hvězdné přešel prahy, a vyšel jsem – stín se mnou – plný tíhy. A žebračka tu venku stará stála, a její líc jak zrytá byla skála, jíž přes den celý paprsk nepozlatil. Já sklonil se k ní, náhlým sehnut bolem, leč pak jsem marně ohlížel se kolem: kam, kam se jen ten velký zjev mi ztratil? 44