JITŘNÍ.

Antonín Klášterský

JITŘNÍ.
Jak sfinx, jež vryta v písek pouště zprahlý, mé srdce spalo v hrudi, tupé želem, neb ležela kol noc jen v kraji celém, a jenom hvězdy bludné nad ním táhly. Nechť divé větry v struny mocně sáhly, nechť otřásly vším blízké hlasy šelem, je nevzbudily. Ve stín neobsáhlý se nořila sfinx, smutek pod svým čelem. Pak počlo dnít se u východní strany, však nevěřil jsem, stokrát oklamaný, že jitro je to, co se v zážeh slívá. Leč nyní věřím. Bože, jaká změna! Mé oči vlhké, sfinga probuzená, mé srdce štěstí jitřní pozdrav zpívá. 66