SONET NA OMLUVU.

Antonín Klášterský

SONET NA OMLUVU.
Ach, zase sonet! – sykne mnohý v strachu, že znělek potopa už zase kvačí – vždyťVždyť řek’ jsi, jeho pouta že tě tlačí, vždyť odpřisáh’s jej dávno, milý brachu! Je pravda, pravda. Tvář mám studem v nachunachu, a kdybych moh’, já zastřel bych ji radši, vždyť nezapírám – vím, že hrstka hrachu jak u mne na zeď padla sotva hladší. Též kritiku ctím, básníků v ní věno, a měl jsem také jinak políčeno, bych přízeň sobě získal v milé vlasti. Co mohu já však, když ta myška bílá, jíž myšlénka se říká, nápad spílá, se chytila mi právě do té pasti?! 3