PÍSEK Z MOŘE.

Antonín Klášterský

PÍSEK Z MOŘE.
Jak moučka jemný, jako jantar žlutý, hle, písek z moře, z jeho vlnobití mou vlastní rukou kdysi vyzvednutý! Jak zlomky lastur, škeblí se v něm třpytí! Čím býti moh’, chce nad ním se mi sníti, jak zářné mušli vnikna v krunýř dutý, se perlou stát moh', která mléčně svítí, korálů bílých rýhovat moh’ pruty. V něm byl by spal snad mrtvý plavec na dně, neb otiskla se nožka luzná hbitě, když sirén rej se v hloubi splítá vnadně. A nyní – věru, smutný los a sláva! – můj sonet – mrtvě narozené dítě – tu milosrdně v mžiku zasypává. 8