I PAK, AŽ UMŘEM’...

Antonín Klášterský

I PAK, AŽ UMŘEM’...
I pak, až umřem’ – kéž to v jeden den! – a až i hrob náš rozpadne se kdes, té naší lásky smutek, bol a ples dál bude žít, v mých písních uvězněn. A jiné duše budou snít náš sen a zmírat mukou, již jsme zmohli dnes, a chvět se touhou v čtveru hluchých stěn a vlhkým okem hledět v tmavý les. Tu písně moje budou v mrazu zim o pevné víře v štěstí mluvit k nim, jež přijde přec, byť večer s září rudou, o květech živých, kraj kdy sněhu pln, o setkání hvězd bludných, dálných vln, a naší lásce, čtouce, žehnat budou. 81