CHVÍLE.

Antonín Klášterský

CHVÍLE.
Každý měl chvíli, byť jednu jen přály žití mu sudby, kdy tíhl k hvězd týnu, čistou jak anděl, jenž skolébá vinu, jako sen, děcku své vidiny tká-li. Je to tak dávno, tak dávno, tak v dáli, padá to víc a víc do mlhy klínu, zbývá jen vůně jak po květech v říjnu, úsměv jak po snu, v němž ráje se zdály. Chvíle ta s námi jde, průvodce stálý, sílí, kdy rtu je pít hořkou číš blínu, staví krok zoufalý na lemu skály. Zachytí ruce, jež soka by sklály, a nám, jak někdo by vzdychl si v stínu, odešlý dávno, tak dávno, tak v dáli... 40