I.

Antonín Klášterský

I.
Básníku barev jásavého zpěvu, víc než Tvé války, velkých králů děje mou duší snivou sladkým kouzlem chvěje ten pohled v říš Tvých pohádkových zjevů. Ó, jaká krása plá jim z obličeje, nechť rty své dívčí stáhly do úsměvu, ať jako sfingy, kterým v duši reje vždy problémů červ, mlčí v žití řevu. Ty víly vzdušné, duše jara, zimy, ty kouzelnice s hrdly labutími, ty princezny, jež mají zlaté vlasy! Ó, ptám se v duchu Tebe, mistře drahý, co kynou v snách mi líbezné jich tahy, zkad k Tvojí duši přiletěly asi? 13