Meditace (1901)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
Emanuel šl. z Lešehradu:
MEDITACE
On entre, on crie, et c’est la vie! On bâille, on sort, et c’est la mort.
V PRAZE 1901.
[1] Veškerá práva vyhrazena.
(Psáno v letech 1897–1900.)
[2]
Prolog.
Já mnoho v světě miloval a klidil nevěry, a celý život můj byl žal a sny mé: chimery!
Já mnoho trpěl, mnoho snil a vše jsem cítil, málo žil. Teď je mi tři a dvacet let, však moje duše, ta je kmet. Já s tuláky jsem soucit měl, jen raniti jsem neuměl. Jsem bledý hoch a bídu znám a ve svých ústech hvězdy mám, mé oči mdlé a černý vlas, a měsíc slyší na můj hlas, a kdo v mých stopách kdysi šel, ten pro vždy na svět zapomněl. [3]
Hořké plody.
Ichange, but Icannot die. Shelley.
Na vlnách.
Jak mocně vítr vanul a moje srdce bilo, když vyplul jsem na lodi ve zlatém dešti slunce na vlnách moře! Co nadějí jsem choval a ideálních plánů! A koráb plul... A ptáci kroužili kolem ráhen na vlnách moře! Já odejel jsem z vlasti objevit novou zemi; [4] a blaženým jsem býval, když stál jsem v ohni blesků na vlnách moře! Já projel všechny vody; teď mohu blažen sníti... Já našel svoje štěstí a svoji domovinu na vlnách moře!
Koráby.
Na vlnách dřímou plachetní lodi, a žlutá lampa v šedivém tichu choře se Ieskne na hládi vodní. Na lodi ticho, usnuli všichni; jen němý strážce přes okraj hledí... A zcela dole, v propastech tmavých, chystá se k spánku obrovské moře. Ty lodi bílé, s pestrými stěžni, věnčené květy, v jásotu davu, jež do vln moře vypluly z jitra v příznivém vánku a náhle bleskem zdrceny leží 5 na pustých skalách, ty lodi lstivé, korsárů hnízda, pod černou vlajkou, zdobenou lebkou, věštící všude zkázu a nářek, smělé jak orli, rychlé jak větry, bojovné, mstivé, konečně našly kýžený pokoj na jeho hrudi. Ty lodi vetché, s otvory v boku, ty lodi smutné, jak mrtvé vášně, jichž sporé mužstvo na přídi stojí a spíná k nebi hubené ruce. A zcela dole, v propastech tmavých, hoví si moře, napnuty sítě na všechny strany, a klidně dřímá. – A Noc jak kráska s hvězdnými zraky a s kyprým ňadrem lehce se sklání nad spícím tělem, hladíc je něžně po dlouhé hřívě, jež volně splývá přes skalní hroty. Na lodi ticho, usnuli všichni; jen němý strážce přes okraj hledí. 6 A zcela dole, v propastech tmavých, vlní se děsná chapadla moře. Na vlnách dřímou plachetní lodi, a žlutá lampa v šedivém tichu choře se leskne na hládi vodní.
Poklad.
V propastech moře leží pohřbeny rozbité lodi mnoho tisíc let. Když náhodou je najde potápěč, tu vyplaší se hejno žraloků. Poklady bájné leží pohřbeny; a nikdo neví, jakým osudem. Neznámé kostry leží v kajutách. A jejich ústa navždy zavřena. Jsou nejsmutnější tyto koráby. Jen potápěč zná jejich bolesti. Sem nepadne zář žhavých odpůldnů. Jen tma zde vládne mořských pralesů. 7 Je hrdý, krásný, šírý oceán. Však co vše skryto v jeho hlubinách!..
Západ slunce.
Ni svitu hvězd; kraj dříme v temnotách, i měsíc zapad v mraky kamenné, ni cesty vidět k městu vedoucí; mlč, duše, sni a sepni ruce své! Jak Nuda temno svírá duši mou, je večer tmavý, širý, bez konce; v náruči stínů klesám omámen; viz, duše má, tak hynou básníci! Giganti noci kyje zvedají, tam v dáli hoří rudé hranice. Ó, zalkej, duše, která umíráš! Na život mysli, který zhasíná, nech zaznít výkřik nocí tragickou, by zatřás nebem, zemí, hvězdami!
Královně noci.
Kněžno umdlených pěvců, veliká Noci, klidné zrcadlo snění, matko nejčistších slastí! 8 nikdo na celém světě nebyl krásnější tebe, magický prute, neznámé moře. Z tvého klína se prýští pramen věčného spánku, ve tvých šlépějích rostou diamantové květy. Děti bojí se tebe, plodíš úzkost a bázeň, ve tvých tajemných skrýších bydlí strašidla bájek, skřítci, víly a vědmy, mrtví, duchové, čerti, neznámé síly, záhadné prvky. Divné obrazy předeš z mlžin subtilných temnot, země zakletých duší, vise morósních mozků. Tvoje panství je hřbitov, tvoje síla je měsíc, zařící z mraků. Vrahy skrýváš před soudem, líbáš nevěstky na rty, vcházíš do síní panen, vcházíš k nejsprostším vězňům, miluješ všechny, neklneš žádným. 9 Mocná útěcho lidstva, jež máš pro všecko léky, stíráš palčivé slzy, chladíš vášnivá čela. Pojíš milence k sobě v polibku lásky, v diskretním houští, v zákoutí parku. Velká, mystická knežkokněžko, sílo arabských magů, kteří ku tvojí poctě pálí nejdražší masti. Ženo neznámých bohů, sestro afrických bohyň, žhavá a něžná ty, jež rozvíráš brány k zakletým rájům. Ze své náruči sypeš zlaté, třpytivé hvězdy, a když ráno se blíží, snímáš panenský závoj, rosíš slzami květy, vonné zavilé květy. Ó, sličná Noci, družko nešťastných lásek, matko spanilé luny, chci tě milovat věčně jako dítě svou matku! Ve tvém objetí pláči, pláči nesměrným štěstím... 10 Velebná Noci! Má pravá matko! rozlom okovy moje, přiviň mne na svá ňadra a nech líbat tvá ústa...
Waltu Whitmanovi.
Jak koráb, který brázdí vlny moře, jak slunce, které věští krásné jitro, jak zvon, jenž volá věřící do chrámu, je, Walte Whitmane, tvá poesie! Veliká láska, která život plodí, zářící touhy, které neuvadnou, z tvých prsou běží, aby daly signál supícím vlakům, které letí Věčnem... Ve víru bitvy kladeš teplé dlaně na chladná srdce zastřelených reků, tvá náruč jímá celou zeměkouli, jakoby nesla všemu Lidstvu spásu. Jak prorok kráčíš ulicemi Města, kde Humbug bije na své řvavé bubny, zříš bolest lidí, žiješ ve všech srdcích, a tvoje radost radostí je světa. Nuž, évoe! Já malomocný člověk, jenž ležel dlouho na okraji hrobu, 11 tě pozdravuji na tvé pouti světem a tisknu tvoji ruku na své srdce. Já bídu poznal, příliš sláb jsem, Bratře, já mnoho snil a zapomněl jsem žíti, mne život vyssál, moje srdce smutno a příliš jedu vlili do mé krve. A na mých lánech nevyrostlo žito, co v duši kvetlo, přelomily vichry a štěstí, které hlásáš, nepoznal jsem a stěží poznám; vím, jsem synem Smrti! Mně třeba bylo tvojí velké lásky, mně třeba bylo teplých lidských srdcí a lidí, kterým svěřiti bych mohl všechnu tu trýzeň svého mdlého žití. Vím, je mi třeba silných, rázných paží, však teď je pozdě, kletba visí na mně, a ráje, které otevřel jsi lidstvu, jsou ztraceny pro moji kalnou duši. Ty patříš jiným lidem, nežli já jsem, jimž třeba v žití ruky požehnané, již klesají na vlnách oceánu a které můžeš zachrániti slovem. Dech moru příliš vnikl do mé jizby, mé očí zvykly více záři luny, a moje slunce dávno v mracích zhaslo a jiné neznám a též znáti nechci. Však mnoho lidí čeká uzdravení a ty k nim půjdeš, vím, ty budeš léčit 12 mdlá srdce, která znechucena žitím ležela dlouho v tmavých nemocnicích. A všechno přejde. Přijdou dnové lepší, a zhasnou hvězdy, které lživě plály, věk nový vzplane na obzorech země, vítězství lásky, která v srdcích spala. Já půjdu dále svojí smutnou cestou přes vrchy, moře do své pravé vlasti... Ty, krásný pěvče, ty však zpívej dále novému lidstvu píseň všehomíru!
Poslední hodina.
I budu ležet v šeré ložnici a naslouchat, jak srdce chvěje se pod pokrývkou, vroubenou krajkami. A lékař bude sedět u nohou. To bude den, kdy budu přesvědčen, že všemu konec... všemu na věky... Snad vzpomenu si na své poklesky a požádám, by došli pro kněze. Vše bude tiché, nic už nezazní, i mrtvé krásky, které líbal jsem, když byl jsem mlád!... To vše je zbytečno. 13 Vím. – Ale duše nikdy nezhyne! Vím. – Ale duše bude vítězná! Mé tělo?.. Shnije, jak mu náleží.
Po smrti.
Až v rakvi bude spáti moje tělo, a černá hrouda moje hnáty skryje, má teskná duše věčným snem se spije, a smrt svým laurem ověnčí mé čelo. A moje srdce, které písní znělo, nechť potom v tmavé zemi zvolna hnije, já budu slyšet červů melodie, až prolezou mé fialové tělo. Můj duch se vznese k břehům živých moří, tam v divé vlny radostně se vnoří a protne žíly krve zkažené, co zatím slunce vzejde z mraků tmavých, z mé duše plné smutků mdlých a lkavých veliký lotos lásky vyžene.
Meditace.
Je marno zavírat dvéře potulným steskům: Přijdou a žebrají smutně o skyvu chleba, že musím je pustit přes práh do svojí síně, bych zahřál jich údy skřehlé severním větrem. 14 A hovořím s nimi... Všechny illuse schladly! Ach, špatné svědomí cítím rváti svůj mozek. A nelze už jinak, nežli přijat ty duše – Vždyť bydlely kdysi se mnou pod jednou střechou. Den. Pod okny mými vadnou kvetoucí sady. Je nudno už smát se, vždyť již vychladly vášně. A jedno jak druhé. Marno! Nepřijde jaro! Oh, zlomiti se vším, co kdys žilo a žije, jen to kdybych mohl, pak by rozkvetly sady a z duše by tryskly zdroje nového žití!
Nevěřte starcům.
Šediví starci, kteří vlekou se městem, vybledlé stíny, které nechtějí žíti! K životu! K slunci! Chceme tančiti v lesích, zpívat a líbat těla rozkošných dívek! Prokleté knihy, shnilé, s učenou tváří, žaludky plné divných, stařeckých doktrin; svítivě září slunce na dlažbě ulic, které se třesou ruchem hlučících davů. Však ještě žijí duše veselí schopné! Ještě jsou ženy, které milovat možno! Není vše marno! Život rodí se znova! 15 Květiny smíchů jiskří v pohledech dívek. Zahrady kvetou... vůně plují do světnic. Houslisté hrají! Život roven je tanci!
Marnosti.
Minulé doby zas zahřál paprsek slunce. Myšlénky churavé vyšly sednout si před dům. Ach! pastýři hnali stádo bělounkých ovcí a zpívali k tomu: „Škoda ztracených časů“. A starci sedí a myslí na svoje mládí, kdy chtěli rozdrtit svět a vzbudovat nový v prostorách věčnosti, v lesku hynoucích sluncí, jež byla chladná a málo nadějí hodná. To už je dávno. Teď smutně tápají v dumách, vzpomínají, co je a proč to musí tak být, umdleni bolestí, choři smutky a vášní, ti starci dnešku, ti starci bídní a vetší, zčernalé rámy těch kreseb zapadlých mistrů... Pojď! Znáš jich cenu. Jsou staré, vybledlé fresky!
V žaláři.
U noh se krčila kočka a střežila hnutí; já, spoutaný kacíř, choulil se v železném loži, a cítil, jak vrývá své drápy do mého těla – (eh, bylo to jedno,) nechť zhynu v žalářní kobě! 16 Jak zářilo tenkráte oknem sluneční světlo! Ach, bylo to divné: Já tušil budoucí spásu, já cítil, že ztuhne můj sval a okovy prasknou, že budu stát silný a hrdý v paprscích slunce. Jen vy, vy ubozí bratři, jež zalehlo temno, a kteří jste slábli na loži horečných snění a kteří jste zmírali, odmítajíce pomoc – Co teď vám zbývá? Co platny jsou ideje vaše? Já volám vás k žití. Já třesu žalářní mříží: Není ztraceno všechno, dokud duše je v těle!
Je pusto nyní...
Co smutných dnů as přejde před mým zrakem, než přijde doba věčných závějí, a Zima okna opřede svým jíním, a vše, co žilo, navždy odejde? Když byl jsem mlád a vyplul v malém člunu do bouřných vln a hrdě stanul v něm, když byl jsem mlád: a divé vlny krotil, jež zmítaly mým člunem do nebes. Těch dob mi líto: Byly přec jen krásné! Je pusto nyní na vrcholech vrchů, kde větry dují, sněhy netají. 17 Však jiné touhy chovám ve svém nitru: Přes světy jít a Ženu po svém boku, velikou Lásku hlásat národům.
Písně.
I.
Byly kdysi velké hody. Přišly ale nepohody! Špatné časy všechno kazí. Bohatí jsou nyní nazí. Chudí, kteří hlady mřeli chodí s tloustnoucími těly. Přišly velmi špatné doby. Hody měly městské hroby. II.
Bouře. Mraky. Nebe šedé... Bože, kam to všechno vede... Nikde ani trochu světla. Zem už dávno nerozkvetla. 18 Což pak budu věčně žíznit! Což se budu věčně trýznit? Bouře. Mraky. Nebe šedé... Lidem se pak špatně vede... III.
Moje duše plná světla jenom jednou v žití zkvetla. Jenom jednou chtěl jsem žíti, číši lásky ke dnu píti. Zlomily mne žaly, boje. Moje duše, duše moje! IV.
V mojich krajích vládne zima a mé srdce v hrobě dřímá. V tmavé noci zvolna sněží. Moje srdce v hrobě leží. Moje srdce země skryla, a v mých prsou bolest zbyla... V.
Vyšel jsem kdys hledat štěstí, zabloudil jsem na rozcestí. 19 Svatá Panno! Palác hoří a mé sny se v propast noří. Byl jsem zlákán lživou vůní a teď za to na smrt stůni. – VI.
Nad horami měsíc rudne, v hvozdech pláčí duše bludné. Vítr v stromech teskně kvílí, vítr teskně v stromech šílí. Oj, má milá, v tuto dobu lezou mrtví ze svých hrobů. Lezou, lezou z chladné zemi, tančí v kruhu pod olšemi, za olšemi u potoka! Zemřeš do dne a do roka. VII.
Moje milá přede, přede. Smutný rytíř mimo jede. Pějí ptáci, šumí trávytrávy. V sadě křičí modří pávi. Vlna vlnu v řece honíhoní. Umíráček ve vsi zvoní. – 20 Vlna milou pohltila, v tmavou dálku odplavila!..
Confiteor.
Em. Machkovi.
Můj dávný příteli! Je smutno věru žít! jíst chleba z popele a víno smutku pít a marně hledati po celý život klid! A není na světě, kdo by mne miloval, neb kdybych našel jej, své srdce bych mu dal, a zapomněl na bol a nevýslovný žal. Tak bloudím dlouho juž, mdlý, opuštěn a sám a hledám štěstí své a přec to dobře znám, že nenajdu ho již, že smutně dokonám. Já šťasten býval jsem, však minul onen čas, a srdce umlklo, a tvrdým stal se hlas, a v dobách podzimních se sněhy pokryl vlas. Ach, moje naděje! Je trapné ticho dnes, kdy zhasl slunce lesk a svadl snivý les, a duch můj na věky do tmavých strží kles! Já nelkám nad žitím, jsem zádumčiv a tich a také vítr zlý, jenž bouřil, dávno ztich a květy ocúnu vyrostly v stopách mých. 21 A moje hlava mdlá se sklání víc a víc a paprsk luny plá z mých kalných zřítelnic a v prsou vyrůstá mi bolů na tisíc. Mne život podlomil. A pustý je můj sen, já nikdy nepoznal rtů rozvášněných žen, a celý život můj byl jenom ve snu sen. Tak když si vzpomenu, že jinde kvete máj, a potom pohlédnu na smuteční svůj kraj, tu pláči do dlaní. Kde asi je můj ráj?! A často divím se, že jsem zde ještě živ, což čekám od Boha, že učiní snad div, že opět rozvijí se květy mojich niv? Vy lidé blažení. Zda slyšíte můj vzdech? Já žíti zapomněl a utopil se v snech, a slova umlkla juž dávno na mých rtech. A na svých pohořích jen trhám černý květ a sedám zadumán a měřím řady let... A v dáli nad mraky se točí boží svět!
Adagio.
Já navštívil jsem svého spolužáka po nedohledné době odloučení v podkrovní, nízké, zádumčivé jizbě – Změnil se mnoho; stěží jsem jej poznal: 22 jen ona duše nadšena jak kdysi, ta zbyla na dně vyčerpané studně. A slunce zvolna umíralo v krvi, na střechách chvěl se purpurový reflex a probleskoval zakaleným oknem... Tu chvíli seděl, ponořený v sebe, a rudá záře plula kolem něho; snad vzpomínal: na zašlé doby mládí, na luhy, hvozdy, v kterých kdysi chodil, kdy neznal smutku, neznal utrpení... Však jeho hlava skláněla se k hrudi. Tak seděli jsme, zaujati sebou a vzpomínali. Šera přibývalo, já pozoroval jeho suché ruce a velký soucit sevřel moje srdce. Až vstal... a vyňal starodávné housle, na něž už dlouho, dlouho nikdo nehrál, a přejel smyčcem několikrát struny. A teskné tóny rozvířily šero, a smutný nápěv zahlaholil nocí, a celé mládí, všechny naše touhy tak divným vzlykem rozplakaly housle... Ach, zármutku! Ty zádumčivé stesky, kdy toužil jsem po vavřínových věncích, po polibcích, jež přinesly by štěstí, po lidech, jež bych mohl milovati, ty dávné písně, jež mi v duši zbyly a nesplněny navždy zapadnou... 23
Vzpomínky.
Ach tehdy, nevím už ani, jak tomu dneska je dávno... Mně ještě šedivá bába chovala v mateřském klíně – Za jasných, měsíčných nocí, kdy šero nastalo v jizbě, a venku trilkoval slavík, prve než schoulil se v hnízdě – tenkráte býval jsem šťasten. Neboť tu vídal jsem vždycky, v dáli, v té neznámé dáli, kde stály černavé hvozdy, vstávati báječné zjevy. A v bílých, srpnových nocích bývaly krasší než jindy: Ti muži v jiskřivých hávech a kněžny s růžemi v rukou; a já je všecky chtěl míti, já se chtěl odvážně vydat za hory, pouště a řeky k těm melancholickým zjevům. – Má bába mi pravila tiše, že jsou to klamaví snové..... Tenkrát jsem nevěděl ještě, proč jsem tak pokaždé smuten, když šero nastane v jizbě... Tam spaly nádherné báje a zvaly – 24
Modlitba.
Obloha stále se tměla. Pojednou cítil jsem v síni hedvábnou ručinku noci. V zahradě padalo listí s šedivých haluzí stromů. Do oken bubnoval vítr. Pomalu v modravém přítmí tikalo kývadlo hodin; na dvoře křičely ženy a vedle za tenkou stěnou slyšel jsem kanára v kleci zpívati v sousedním bytě. Blesky se kmitaly nebem. Kanár, snad polekán, zmlkl. A já jsem počal být smuten. V haluzích zápolil vítr, kaštany vzdychaly těžce v smrtelném zápasu s bouří. A za zdí síně jsem zaslech’ modlící, třesavé hlasy nějakých malinkých dítek. Říkaly modlitbu krátkou, již jsem se častokrát modlil, když jsem žil v rodinném domě. Nebe je plamenné moře. Dunění hromu se množí... Hlasy jsou tišší a tišší, 25 až jsou jak vzpomínka dávná. A jako před lety kdysi modlím se útěšná slova – Tu z očí vyhrkly slzy.
Včera večer.
Byl večer mdlý a snivých vůní plný a v mracích visel měsíc roven štítu, na skalní břehy narážely vlny a třpytily se v zelenavém svitu. A ve vsi znělo zádumčivé Ave, na horizontu štíhlé věže čněly, pod pohořím se tměly hvozdy plavé, jakoby v siném lesku zkameněly. A modrý měsíc rozléval se všady, a jeho světlo kraje zalévalo, mdlé luhy, hory, zádumčivé sady, kde zakopané srdce v hrobě spalo. A když jsem pozdě v noci kráčel nivou, pod lunou sinou, která v mracích mřela, já rozpomněl se na svou duši snivou, jíž zhrdl svět, když na vše zapomnělazapomněla.
Smutný motivmotiv.
Popelavé mraky oblohou se ženou, z šedivého nebe dešť se v proudech valí, 26 nad mou hlavou stromy tmavou střechu klenou, kterou kdysi zlaté svity pronikaly. – Bože, jak se všechno nachyluje k zemi. Jak ty větve stromů k zemi smutně visí, a ty stezky v lese, kterak mlčí němy, ač se ozývaly v zlatých časech kdysi. Kterak žalný vítr v těchto lesích vane, kterak druhdy byly jejich písně šumné. Ach, můj Bože, Bože, co se ještě stane, nežli moje štěstí bude dlíti u mne?....
Touha.
V tom šerém tichu, v kterém slunce zmírá a ve své krvi tiše zhasíná, v mé šedé srdce tesknota se vtírá, v mé srdce choré, které usíná. A všechny struny pláčí smutnou touhou a všechny struny pláčem zaznějí, tou smutnou touhou, nekonečně dlouhou jak silnice, jež běží alejí. Je večer tichý, stíny bloudí v poli, a ve vesnici bledé zvony zní, a choré srdce naříká a bolí a žalně kvílí píseň smuteční. 27
NáladaNálada.
Od rybníka zněl dlouho smích, když zahradou jsem večer šel, a v stromech teskný vánek ztich, a obzor nachem zrůžověl. A pak se ještě dlouho chvěl na chladných vlnách jezerních sentimentální, bledý smích, když zahradou jsem večer šel. Pak kdesi v dáli odumřel, a bledý měsíc v tmách se mih’. Mně v duši ještě dlouho zněl sentimentální, bledý smích.
Tuláci.
Když pozdě v noci lampy usínaly, a ženy spaly v ložích znaveny, mé myšlénky se v dlouhých řadách braly po trottoirech pustých avenues. Je pozdě: Kráčí krokem potácivým a zpívají si píseň opilou, ospale, smutně, hlasem zádumčivým, jak noční chodci, kteří z krčmy jdou. 28 Však dneska v noci na kytáry hrály, když ženy spaly v ložích znaveny, mé myšlénky, jež na cestu se daly po trottoirech pustých avenues.
Resignace.
Je život zlý... A jeho pouta bolí. A člověk by se všeho zbavil rád. A proto vždycky nejlepší zlo volí, by okrášlil svůj chudý majestát. A zraky lidské všechno vidí klamně. Je lépe slepý na tom světě žít, než vidět stále ostré zuby v tlamě, jež hotoví se těla pohltit! Když člověk zemřel. Co pak po něm zbylo? Ach, člověk chce se marně k nebi vznést. Co vysnil, napsal, pro co srdce bilo, je trochu bláta, trochu lživých hvězd...
Duo.
Co hledáš hochu ubohý? Je všude jenom sníh! – Mne tíží těžký hřích. Já hledám kousek oblohy a stopy zapadlých. 29
Z těžkých bolestí.
Ty krásné chvíle odpolední, jež stvořeny jsou k radosti, ach, kterak jsou už dneska všední jak efemérní známosti. A vychladly už dávno žáry, a sníh už srdce pokrývá, a Nuda ukazuje spáry a do lebi je zarývá. A snění rozpíná své sítě, jež do daleka napíná, ach, kdy už přijde, moje dítě, ta poslední tvá hodina? – Pak tvoje bílá duše může již opustit tu zrádnou zem, kde jiným lidem kvetly růže a dáti navždy s bohem všem.
Odkaz Samoty.
Divoké vášně, jedovaté zmije, váš prudký jed, ten bez milosti raní. Proč přišly jste? Oh, vaše ironie mi znemožnila další putování. V mých žilách jed a v srdci smutek žije; u cesty sedím, hlavu tiskna dlaní. 30 Mé sny ty tam a slabé moje snahy, a moje tělo k zemi těžce padá; snad budu trpět, snad též zemru záhy. K čemu jsem potkal toho zlého hada? Je pravda svatá, že je život drahý. Však proč jsem starý, když je duše mladá? Ach, člověk věčně do oblaků staví a ve svém štítě nosí archanděla. Je moudrý ten, kdo v životě se baví a komu láska v prsou odumřela. Kdo nakazil se, ten se neuzdraví. Však kde je štěstí, které duše chtěla?
Žalm života.
Ó, krásný živote! Proč odsouzen jsem k hladu, proč září jablka ve Venušině sadu? Ach, moje bolesti jsou širé jako moře! Ó, nebe, propasti, kdo vypoví mé hoře? Samoten, opuštěn na skalním mysu hynu a věčně trápím se; ach, kdy si odpočinu? A moje samota mne zabíjí a kruší – Kdy, Bože, vyprostíš z těch okovů mou duši?!
Vzácné okamžiky.
Ve chvílích extase vidím se státi na strmé hoře, že mraků se chytám, 31 abych se udržel na hrozné výši, a duše má slyší hučící hvězdy. Tu zapomínám na pozemské kraje a práhnu po věčnu, posetém slunci, a duše má, slyšíc hučící hvězdy, své paže rozpíná k tajemným dálkám.
Tmavý příběh.
Kam jdeš, snílku? – V tmavou dáli. Odkud vyšels’? Z tmavých pouští. Co pak hledáš? Ostrov štěstí. Leží v tmavém oceánu. Čím jsi? Byl jsem kdysi králem, nyní říkají mi blázen. Co ti zbylo? Jenom bolest po mé matce, které neznám. S bohem! Půjdu, abych našel, kde jsem svoje štěstí ztratil. 32
Halucinace.
Me thinks i see... where? – In my minds eye. Shakespeare.
Krajina v noci.
Mdlý závoj šera nad krajinou splývá, a stará alej opuštěna civí do hládi jezera, v němž odpočívá veliký měsíc stříbrný a snivý. A v modrém světle tonou žluté nivy, a vánek mdlý v rákosí lehce zpívá, v daleku dřímou hvozdy zádumčivy, a líné temno u silnice zívá. To chvíle jest, kdy příšery se rojí, kdy teskná duše schoulena se bojí vykřiknout hrůzou, kterou bývá jata 33 na cestě, která k hostinci se stáčí, jenž opuštěný, truchlivému spáči otvírá svoje těžká, černá vrata.
Přeludy.
Je večer podzimní. A moje duše mladá dnes vyšla naslouchat, jak vítr v stromech kvílí. Nad hvozdy smutnými se zalesk měsíc bílý, a jeho světlo na vesnici padá. Je bledá, unylá, a krásné oči její se mlhou zkalily, a mramorové čelo starosti zbrázdily tak jako její tělo, a její ústa se teď nikdy neusmějí. Za zlatým obláčkem už nikdy nezakvílí, teď raděj sedává na zahradě a v tichu lituje života a zádumčivých hříchů a krásných illusí, které jí ještě zbyly. Přec někdy zabloudí a u jezera sedá, tu sešlé naděje zas vystoupiti nechá z ponurých pralesů, kde purpurová střecha se z tmavých alejí v paprscích luny zvedá. A tiše naslouchá, jak v duši roztoužené mdlý vánek nadějí záhonem růží vane, 34 a brzy raněna na kraji strže stane, kde na dně stlívají illuse roztříštěné. A vidí poznovu, jak balvany je drtí, jak řeka divoká je o skal stěny tříští, vidí své illuse a beznaděje příští, svůj život marnivý a znamenaný Smrtí. A smutna, bez hlesu na břehu řeky stojí, v jejížto hladině se shlíží černé lesy, jichž šumot miluje a které přec ji děsí jak ty, jichž bolesti žádný lék nezahojí. A přijdou poutníci, z těch přejdou kolem mnozí jak ti, již trpěli a s bohem dali světu, jdou krokem plouživým a s postavami kmetů, jen v dáli za řekou pěstěmi do tmy hrozí.
Krajina.
Mé srdce je jak pták, jenž v šerém hvozdě kvílí a slabá křídla má, by vznes se do oblaků, můj obzor temný je a plný černých mraků, kam zřídka zapadne svit slunce zasmušilý. Mí snové těkají za noci pustým sadem, kde divé vichřice vrcholky stromů dují a v spustlých záhonech otravné býlí bují, jež moji předkové nechali ležet ladem. 35 Tam v tmavé chalupě sní moje bledá Paní, jež bílé ohaře vypouští někdy z domu, by vyli tesklivě pod šerou střechou stromů, když v blízké vesnici vyzvání na klekání. To kraj je tesklivý a plný divých křoví, kde duše nemocná v svých smutných chvílích mešká pod loubím jasmínů, z kad sálá vůně těžká a divný zármutek, jenž na cestách si hoví. Má teskná krajino! Já zapomenut hynu! A se mnou veškery mé liliové hříchy. Já marně žito sel a slzou kropil líchy. Teď bloudím unaven v tvém fialovém stínu! V tvých sadech spatřuji svou rozkoš zádumčivou, však světlo měsíčné mé čisté zraky kalí, mé smutné myšlénky se netopýry staly, již plaše vznášejí se nocí mdlou a snivou. Jak trapný je ten kraj, kde tolik kvésti chtělo, já vím, teď pozdě je a slunce slabě září... Ach, proč jsem nevzpomněl, že přijde také stáří. Teď duše v aleji do hrobu klade tělo!
Stíny.
Když večer stařecký se k mladé zemi sklání, a stíny setmělé se shromažďují v pláni, zřím, kterak duchové se rojí mezi mraky. 36 A v šedých haluzích a šerém vzduchu kvílí, a mezi jasany se zastkví šat jich bílý, jejž zvolna vláčejí za sebou polní stezkou. Ó, tmavé přízraky! Ó, tmavé zjevy země, jste moje myšlénky, jež přicházíte ke mně, bledému poutníku, jenž v noci bloudí krajem? Vždy, když se večer mdlý nad zemí sklání tiše, kráčíte neslyšně kol mojí chudé chýše tam, odkud nemohou se vrátit naše duše.
Bludná duše.
Ve tmavém stínu hor, kde slavíci se bojí, jak bílý paprsek, hle, zahalená paní, pozvolna kráčí v snech, kosatce v ruce svojí, po břehu potoka, nad nímž se vrby sklání. To bývá z večera, kdy šero mdlé a teskné nad krajem unylým jak závoj ženy splývá, a měsíc stříbrný se v modrých vodách leskne, a vánek naivní v haluzích stromů zpívá. Tak kráčí malátně ta zádumčivá žena, jak hvězdy zářící jsou velké oči její, a vlasy havraní jí plynou přes ramena a bílé lilie se před ní uklánějí. 37 Topoly ševelí a útlé břízy s nimi, a kterak ubírá se, cestou ze sna plaší labutě ospalé, jež třepou křídly svými, co závoj stříbrný se s nebe k zemi snáší.
Fingalova jeskyně.
Zvučí to, kvílí... A vlny lkají sšeřenou slují. Umdleně pláčí vybledlé báje modrými hlasy odkvetlých tužeb, pohřbených kdysi v propastech vírných. Lehounce slyším krápníky zvonit z klenutí sluje... Zvučí to temně... Hle, moře zvedá stříbrné vlny! Roste a topí znenáhla celou modravou sluji. Slyšíš tu píseň, tu tesknou píseň bojácně sladkou, stesk Báje, která umírá tiše v daleké zemi neznámých moří, kde leží sníh a nic nemá srdce?!... Ty bledá sestro, již v útlém věku vyhnali z domu a která záhy v třeskutém mrazu poznala bídu, slyš, temné moře, jež tesknou nocí žalostně sténá chorobnou něhou po tobě, zlatá Princezno moje, v jeskyni modré, kam padá dlouze čarovný měsíc. Vidím tě v dálce, zdrásány tvoje bělounké ruce, fantome lásky, melancholická milenko noci. – Oh, kdybych mohl provázet tebe trnitou cestou a krví svojí napojit tvoje vypráhlá ústa, smutné mé srdce zachvělo by se nejvyšším blahem. – 38 Zvučí to, kvílí... Hle, moře zvedá stříbrné vlny! Pozvolna topí celou tu šerou, kvílící sluji. Slyšíš ten nápěv, plačící teskně modravou nocí?...
Sfinx.
Kamenná Sfingo, před tvými zraky, které se hrouží v tajemné dálky, šinou se velké, šedivé mraky zapadlých věků. Mlčící Sfingo! Z propastí Věčna tříští se vlny u tvojich nohou, pějíce píseň neznámou lidem, neznámou bohům. Ruiny chrámů a hrdých zámků válí se na tvé žulové hrudi, vyhaslé světy visí ti v hřívě vlající větrem. Kovové desky třímáš v svých tlapách, lákajíc duše němou svou posou, podivné věštby maluješ v písku ohromných pouští. V tvých loktech leže, líbám tvá ústa zamčená navždy lidskému zvuku, slavím tvé jméno, veliká, krásná panenská Sfingo! 39
Auto-da-fé.
„Přeješ si vidět svou duši?“ řekl mi shrbený stařec, nadzvednuv oponu noci – V dáli na pahorku plála hranice v krvavé záři, vysoko šlehajíc k nebi... A v černých kotoučích dýmu zmírala zářící žena. A sny mé křepčily kolem, pěly své rouhavé písně, trhaly kleštěmi ňadra, mrskaly dutkami tělo, že z hrudi vyprýštil pramen – – – – – – – – – – – – A svoje touhy jsem spatřil spoutané na zemi ležet s výrazem zoufalství v tváři, a temné tympany zněly tak teskně, jakoby lkaly tou němou, příšernou nocí.
V horečce.
Jak často myslím si, když někdy nelze spát, a v loži choulím se a vzpomínám si mládí, že sedí u mne kdos, jenž má mne ještě rád a černé vlasy mé svou bílou dlaní hladí. 40 A náhle zdá se mi, že slyším sladký hlas, jak líný bzukot včel a na svém čele vlahém zas cítím hedvábný a sametový vlas, a moje myšlénky se chvějí tichým blahem. Já tuším děvčátko, jež teskně usmívá se, a ruku sněhovou, jež lehce zachvívá se... A moje srdce mdlé pak svírá divný žal! Tu v loži svíjím se a do svých dlaní pláči, a slzy bolesti podušky lože smáčí, jakoby blízko mě kdos drahý umíral!...
Okovy hmoty.
Ti hrozní, zubatí lidé... Věčně chtěli by jísti; dneska jsem přesvědčen o tom... ano, chtějí jen jísti! Myšlénky, srdce a duše... V sadech zpívají ptáci zdlouhavou, ztrhanou píseň... Všude ti protivní lide, jejich krvavé zuby. Příroda, obloha, země, všechno obrovské břicho. Prchám a vracím se znova, věčně poháněn hnusem, šíleně hledaje zemi, kde bych zapomněl lidí...
Království duše.
Památce Julia Zeyera.
Tisíce let už dříme svatá země v zakletých horách, které zvedají 41 své hroty ostře v azurové nebe, jež kraje objímá. V zelených hvozdech zahalený zámek, podoben růži sotva rozvité, se třpytí v slunci, které ozlacuje štít jeho kupole. A v šerých roklích zádumčivě leží kvetoucí nivy, stráně, zahrady, pod šerým křídlem obrovského draka, jenž stojí na stráži. Buď pozdravena, moje drahá vlasti, Pohádko mládí! V dálných končinách mé srdce zpívá na temenech vrchů, odkud té spatřuji. Kdo očaroval tvoje bílé zámky? Duj, větře, duj, ať všechno probudíš, co spalo leta, spalo nekonečně a těžce stonalo. Ať probudí se vážní heroldové a zazvučí v své slavné pozouny, ať probudí se umrtvení ptáci a jasně zapějí. Zahlahol kraji, rozepěj se mocně, ať puknou skály, draci zcepení, a slunce vyjde zářnější než jindy nad tmavá pohoří. Zbrojnoši vyjdou s naostřenou dýkou, prápory mocně z věží zavlají, 42 a poddaní se shromáždí před hradem ku poctě Princezny. Všechno je němé! V zádumčivé rokli prameny mlčí v stínu borovic, paprsky slunce umírají teskně na vodní hladině. U paty vrchu září pyšný zámek, nerušen kroky sličných poutníků. Uprchly víly, které koupaly se ve zlatých bassinech. Pod baldachýnem z ispahanských růží uspána leží plavá Princezna, a v klecích dřímou modří kolibříci, již k hodům zpívali. Květnaté břehy mlčí, rozespalé, a pávy bloudí bílou silnicí, jež ubíhá do zamlžených dálek, kde život burácí. Má vlasti, zemi nevýslovných tužeb, nejkrašší skvoste v mojí koruně, k tvé epopeji naladil jsem harfu a zpívám opojen. Zpívají hvězdy, vrchy, oceány, Pohádko mládí; moje arie, jak meteory srší z modrých výší na tvoje paláce... 43
Fantasie.
Já mnoho přemýšlel. Znám tváře oběžnic. Znám slunce koloběh. A s Nocí rozprávímrozprávím. Můj šedý praotec má na dně Vesuvu, uprostřed plamenů, trůn z lebek milenců. Je smutným vladařem podzemních území, a Charon vousatý je jeho služebník. Mé hrabství dědičné? Já věčně toulám se po žírné Asii a tmavé Africe, bych našel silnici k zlatému údolí. Jsem Bůh či příšera? Já sám jsem v pochybách. Můj život nešťastný, žel, nebyl životem; já choval v mladosti své jiné naděje, však lidé žárliví mi kdysi ukradli mé všechno bohatství, jež dlouho skrýval jsem ve starém pralese. Ti mrzcí bídáci! Však přece ledacos mi z toho zůstalo. Mám na svém malíčku dva zlaté prsteny a když chci, proměním se v orla, žraloka. Mé srdce naslouchá divokým vichřicím, mé ruce trhají měsíce z oblaků; když někdy zatoužím, v mžik sobě rozevru jak velký zápisník svědomí člověka. Mám žhavé bolesti jak průjezd předpeklí, ty dal mi praotec můj kdysi na cestu. Smrt je má rodička. Ji něžně miluji. Mé trudné myšlénky jsou černí havrani. Znám krásy přírody. Na zlatém ostrovu mám svoje paláce. Vrtíte hlavami? Nuž tedy vsedněte do mojich korábů, a já vás dovezu průlivem illusí do mojí zátoky. Ví Bůh, tam najdete 44 stříbrné zahrady a rudé vinice jak k hodům stvořené. Dám vám své komoně, bych viděl jedenkrát, jak lidi shazují. Vím, štěstím puknete! Však přejete-li si mou říši prohlédnout, vkročte na palubu; je vítr příznivý a slunce pozlatí mé vlasy stříbrné. Nechcete věřiti? Jsem bytost podivná a lidem hádankou. Mně jistě závidí mé bílé království a dát by chtěli mi své pytle bramborů. Já ale uprchnu. Mám cesty spletité a dýku broušenou a paže železné, kdybyste zkusili mne zrádně přepadnout. Jen tady zůstaňte, vy lidé ubozí! Vy dávno za živa už v hrobě ležíte; a moje pralesy přec nejsou stvořeny, by člověk s ušima, jež hodny mamuta, v mých hvozdech naslouchal. Já lidi zamítám; v mé říši bytují zelení obrové. Vám třeba velbloudů. Až domů přijedu, mně přijdou v ústrety a budou naslouchat pohádkám o světě a snášet pokrmy ze země slunečné. Jak mne zde vidíte, tak zítra vyjedu ve zlatém povoze k vyhaslým měsícům; rozevru ramena a nechám kmitati svým rouchem královským zářící komety. Mé srdce rozevře své brány nebeské, jež jednou našel jsem na pouti životem: a zlatí anděleandělé po stupních sestoupí ku mému povozu a oře vypřáhnou. A na mé kadeře nalejí voňavky a tělo ponoří 45 do studně hyacint. Vy tedy žasnete? Já cítím úsměvy, jak vztekle škubají kol vašich tesáků. Však vaše pohledy mi pranic neškodí. Mám pancéř z železa, jenž láme oštěpy a zlatou košili, posetou rubíny. Já klnu člověku! Váš zápach smrtelný mé líce vybarvil a ranil do duše, já spěšně odpluji neb moh’ bych zemříti! Vy máte krajiny, kde koukol rozkvétá a ženy vychrtlé, jež špínu milují; to živé mrtvoly, jež rodí šakaly, ne ženy královské, jež rodí lilije. Teď půjdu! Nechte mne. Mám vítr příznivý a slunce vyplulo nad mraky východu. Zůstaňte na zemi, kde vám to přísluší. Já zvednu kotvice a plachty rozestru, bych vyplul po větru, jenž věje k východu, pln vůně vstavačů a zlatých paprsků. 46
Mladé lásky.
Všechny myšlénky i všechny vášně, které zmítají smrtelným srdcem, jsou otroky lásky. Coleridge.
Slavnost nebes.
Den umřel v náruči Noci. A úzkou pěšinou v polích toulal se stříbrný měsíc a světlem zaléval luhy a světlem poléval stromy, vše polil stříbrným světlem kudy se ubíral cestou. Tehdy se zrodila láska: v té noci stříbrné touhy, a závoj pannenství klesl do klína zardělé ženy, a v loktech mužových pila z poháru zemského štěstí. A venku ubíhal měsíc kvetoucím vonícím luhem, poléval květiny stříbrem, poléval zahrady stříbrem, až všechno svítilo kolem měsíční, stříbrnou září. 47
Pohádka máje.
Byl delikátní listopad a měsíc na stromech věsil svoje bílé šály, a vítr plakal schoulen u vrat parku, kde choré myrty tiše umíraly, v poduškách noci uspávány hudbou mdlých viol, na než hráli serafové... U staré kaple zahlédl jsem dívku, oděnou bíle jako liliemi, s bohatou kšticí, hodnou vévodkyně, jíž nevyváží žádný poklad země. Proč chtěl to Osud, že jsem s ní se setkal? Proč chtěl to, že jsem právě s ní se setkal? že stanul jsem jak přikovaný k zemi a hltal zraky její světlou bytost? Ó, nebe! Všude bylo vidět hvězdy, a sladký vánek šeptal haluzemi. Já dotekl se lehce jejích paží a políbil ji dlouze na kadeře. Já nevěděl již, co jsem vlastně činil. – – – – – – – – – – – Zelený měsíc zašel za oblaka, a vítr ztichl strachem v stromořadí; já nezřel nic, než její tmavé oči, jež vyčítavě na mne pohlížely; já hladil její krásné, těžké vlasy, tu tmavou kštici, která vůni lila, já líbal stále – já se cítil šťasten. Proč zrovna tehdy musilo to býti, že ta, jež mojim citům rozuměla, 48 jež vzdala se mi prostě, beze slova, že zemřela mi brzo v mojich loktech. Teď zhaslo navždy moje mladé štěstí, zapadlo navždy v tmavou, chladnou hrobku, všechno mi vzalo, nic mi nezůstalo, jen krutá rána na mém svadlém srdci; jen teskná bolest, které nevyléčí na světě žádný, pro niž není léku... Já marně budu hledat širým světem, já marně budu pátrat celý život, své druhé duše nenajdu již nikde. V mé hrudi sídlí smutek, který nutí mne věčně vzývat tu, jež vše mi dala, k níž modlím se v svých nejsmutnějších chvílích, kdy celý svět se na mou hlavu řítí, jež sílí mne a podporuje v smutku, má bílá růže, která navždy svadla... Death, sad refuge from the storms of Fate! (Gray)
Má lilie.
V zelených hájích krásných údolí, za zvuků písní pláčem stlumených, za zvuků lásky, tichých mandolin, jsi vyrostla a tvoje panenství se v slunci rozvilo. 49 Markéto, sladká dcero Severu, tvé zlaté vlasy s modrou jehlicí a tvoje ruce s prsty útlými, jež nepohnutě leží na ňadrech, jsou splavem žalů mých. Můj květe hříchu, juž tě utrhli? A pak ti vpletli do tvých kadeří lilie, růže, květy slezové, by zakryli tvou bolest odchodu nějakou omluvou. A léta jdou... Na chudém hřbitově je plno ptáků, láskou pějících. Ať radují se jenom z života a poletují kolem cypryší pod nimiž tiše spíš. Oh, naslouchej jim ve svém úkrytu. Viď, je to zas, jak kdysi bývalo. Z daleka nesou vánky voňavky. Jen zvedni se v své rakvi – uslyšíš na blízku srdce bít!
Reliquie.
Vesnické palouky za doby podzimní. V mlhavém závoji se slunce choulilo a jenom chvílemi nechalo problesknout stonavé paprsky na pustá strniště. 50 Já kráčel polními stezkami s děvčátkem, jež chřadlo dlouho již dědičnou nemocí. To krásné, srdečné a bílé stvoření! Pod strání rostl hloh. My kolem kráčeli... Tu, domnívajíc se, že na ni nehledím, utrhla potají ratolest povadlou. Já stisk jí ručinku a vyňal ratolest a pak jsem políbil ji vroucně na ústa. Tu malou větvičku jsem schoval do skříně a mnohdy zahledím se na ni zamyšlen a pak si vzpomínám na naše procházky vonnými palouky za kalných večerů. *
Ubohá zemřela. Víc nemám než tu snět, již tehdy utrhla na cestě k vesnici a kterou celuji ve chvílích nejdražších.
Plané růže.
Vyšel měsíc nad modravé hory, tisíc hvězd na černém nebi plane, vonný vánek ze zahrady vane, chladné stíny objímají bory. Za rybníkem dřímou pusté dvory. Luny světlo na štít vrchů kane, plaší v lese laňky polekané a pak zvolna pluje nad obzory. 51 Natrhal jsem dneska večer sobě u silnice růže mdlé a plané, abych uložil je uplakané v šeru noci na zeleném hrobě.
Bílé ruce.
Tvé krásné, bílé ruce teď hnijí v tmavém hrobě. Já přál si často v srdci, bych směl je něžně hladit. Mně zdálo se, že mají tvar lilijových květů. Tvé krásné, bílé ruce teď hnijí v tmavém hrobě. Tvé fialové tělo se rozpadá už v cáry, a líce tvé jsou vpadlé – však v mojich snech mi září tvé krásné, bílé ruce.
Píseň.
Běží vody, běží, vše se v světě mění, 52 kdo dřív výskal, pláče, co bývalo, není. Leží milá, leží, zatlačené oči; a mé srdce bije div se nerozskočí. Hnije, hnije zvolna její bílé tělo, které tolik v žití pro mne vytrpělo. Dřímá, dřímá, drahá, a já musím žíti. Počkej, brzy budu vedle tebe hníti.
Útěcha.
Ještě nežli zemřela, moji ruku sevřela. Hleděla číst na tváři, s kterou půjdu k oltáři. „Zůstaneš mi věren snad? Vím, že míval jsi mě rád..rád...“ A pak tiše zemřela. Smrt jí oči zavřela. 53
Holubice.
Všechny zvony ve vsi lkaly, když mou milou pohřbívali; každý pro mou milou lkal, jedině já neplakal. Sněhobílá holubice vlétla ke mně do světnice, zasteskla si, zasteskla a pak navždy odlétla.
Stesk.
Podzim táhne mezi lesy. Moje drahá ženo, kde jsi? Kde jsi? Je přec dnes tak hezky, najdeme si tajné stezky. Kde jsi, kde jsi, moje ženo? Moje srdce otevřeno. Pojď, budeme spolu chodit, za ruce se budem vodit. Dokud ještě slunce svítí, Dokuddokud kvete venku kvítí. 54
Družná chvíle.
Hvězdy! Koráb! Světlo denní. Vlny pění na kamenný, srázný břeh. Zvolna šumí šeré moře jako hoře v zádumčivých, dětských snech. Bílé hvězdy v nebi plají, závoj tkají; vítr v stromech zápolí. Nad zahradou roje ptáků, rovny mraku, vznášejí se k údolí. Měsíc svítí jako zlatý, světlé šaty, moře jako drahokam; duše plna divných stesků, v bledém lesku bílý krunýř oblékám. Nízké chýše, tmavé bory za obzory ztrácejí se v temnotách. V sadech umlkají ptáci, slunce ztrácí odlesky své na vodách. Ticho rozkládá se všady nad zahrady, malé mušky září tmou; 55 na žulové stěně v moři maják hoří nad ponurou zátokou. V sadech voní zralé plody, v hládi vody zrcadlí se šerý les; haluzemi píseň tklivá nocí zpívá; na pahorku dřímá ves. V zamodralé záři svítí rudé kvítí; všade vládne trapný klid. V šeru listí dřímou vlny svitu plny, nemožno jich probudit. V tmavém stínu velkých věží vody leží, na nich bílá poupata, jako kytice na rově, na hřbitově, zadechnuta do zlata. Prchlo dávno světlo denní, modré snění zalilo kraj neznámý, jenom bílé hvězdy září na oltáři, který plane nad námi. Z černých roklí bílé víly v hvozdy pílí, 56 v šeré sluji skřítků král otevírá kraje visí, v stínu břízy, drahokamů plný sál. Viď, že půjdem nyní, ženo? Tvoje jméno všemi větry krajem zní. Smím přec líbat tvoje líce, zřítelnice, nech mi moje nadšení. Hle, ty vodopády snící, prchající, nech je raděj’ za námi. Hle, i Panna v slitování ruce sklání nad našimi hlavami. Noc je vlažná. Chvíle této kvete léto. Měsíc svítí jako sen. Naše píseň šerem zvoní jako loni v kraj, jenž mlhou porosen. Smutek kraje obejímá, všechno dřímá. Milovati není hřích! Vlož do mojí dlaně ruku, stranou hluku půjdem stezkou v moruších... 57
V tiché noci.
Když bledé víly budou kráčet mechy, když snivé ticho rozprostře se lesem, když večer bude lkáti mdlými vzdechy, my půjdem spolu karmínovým vřesem. Tu dobu z pastvy beránci se vrací, a purpur slunce v plavém listí zmírá, zpěv pasaček se v modrém přítmí ztrácí, a vonná noc svůj kalich rozevírá. My půjdeme kol zeleného boru, z kad sladký sen se v teskné duše vkrádá, my spatříme, jak v dáli na obzoru svit zlatých hvězd na spící hvozdy padá. Jak světlušky se snové temnem třpytí. Vzduch přeplněn je nejsladčími hlasy. My půjdeme, kde kvete nejvíc kvítí, a světlo luny protká naše vlasy.
Přístav.
Ve středu smutků ponurých, jež tvoří život můj, já vidím v zlatých oblacích stříbrný profil tvůj. 58 Tvá láska je mi óstrovem, jenž z moře vyčnívá, jenž houslemi a hlaholem do dálky vyznívá. A moji snové navrací se smutně k ostrovu, dřív králové, teď žebráci se blíží k domovu.
Ženě, které zpívám.
Já mám tě dneska rád, ač mnoho při tom zkusím. Své srdce chci ti dát, já ti je dáti musím. My sejdeme se snad; já dneska tobě zpívám. Své srdce chci ti dát, své srdce, které skrývám. Já nechci tobě lhát a milovat tě musím. Své srdce chci ti dát, snad zítra si tě zhnusím.
Z ulice.
Když šel jsem včera v šeři svou cestou zasmušilou, 59 tu vystrčila z dveří svou ručku sněhobílou. A duch můj dneska věří v tu báji nahodilou, že zahlédl jsem v šeři svou vytouženou milou...
Vzpomínka.
Na korsu planou žlutá světla, a září skvrny toillet – Zas vzpomínám na svoje mladí, kdy mi tak bylo šestnáct let. Já miloval jsem tenkrát dívku, ach, dívku krásnou jako květ, a častokráte za soumraku jsem líbal její rudý ret. A když jsem si tak v noci vyšel, tu jsem ji mnohokráte shléd, jak si ji elegantní švihák pod paží do „Hotelu“ ved.
Zapomněla...
Lang, lang ist’s her...
Slíbila mi, že se vrátí, čekal jsem jí den co den, – 60 ale což se může někdo spolehnout na slovo žen? Kde as žije?.. Zřím ji ještě, jak mne líbá na čelo, když jsem smuten sedal v křesle – teď však – všechno zmizelo! Zapomněla... Marně čekám, dnes je tomu sedm let, co jsem cítil její srdce na svých prsou naposled...
V parku.
Vždy o půl šesté přicházela a usedla si do stínu, na těle měla modrý žaket a Marlitovou na klínu. Zas parkem večer zvolna bloudím, pod jívou sedí v dívčích snech, má černou mašli kolem krku a žlutou růži na ňadrech. Nač myslí asi tuto chvíli? Na lidi, kteří kolem jdou, či žhavé city první lásky v těch liliových ňadrech vrou? 61 Nad krajinou se sklání večer a šera stále přibývá. Na větvi rozpustilé ptáče se našim bolům vysmívá. Ó, prchni se mnou někam v dáli, je večer plný zlatých hvězd; skloň svoji hlavu na má prsa, já chci ti nebe k nohám snést... Ach, ty mne nikdy nevyslyšíš, ty nechápeš můj velký žal, snad nedozvíš se nikdy v žití, že jsem tě kdysi miloval. –
Jarní vody.
Když venku vzduch se štěstím třese, a v stráni zelená se les, tu v moje rámě zavěšte se, a půjdem trhat žlutý bez. Vy rozprostřete svoje sítě a sešpulíte rudý ret, a já vás zlíbám, moje dítě: Jen jednou pro nás kvete svět. Je život zlý a stezky zrádné a v každé sluji číhá had, je lépe v noci nežli za dne a kdo se skrýval, planě zvad’. 62 O, pojďte trhat květy máku a budeme se prostě smát, a naslouchat, jak písně ptáků se ozývají ze zahrad.
Před lety...
Zda vzpomínáte dneska večerů za lesku hvězd, když kvetly jasmíny? My seděli na rudé lavičce a dvorná slova se rtů pršela. Já vyprávěl vám o svých labutích, ač myšlénky vás jinam sváděly, na malý pažit, příliš diskrétní, by skryl dvě těla k sobě stulená. Když měsíc vyšel zvolna za řekou, my kráčeli jsme plavou alejí, by lépe bylo slyšet klekání! A od té doby šťastných rendez-vous, když soumrak klesá v měkké pažity, mé srdce naříká a vypráví.
Klotildě.
Ach, Klotildo, ty bílá jako sníh! Tys dítě dosud, bůh ví, co tě čeká: 63 snad kruté bouře, které v dobách zlých tak z nenadání přijdou na člověka, snad život, který sotva ještě znáš, ti zlomí tvoje oči zádumčivé, snad Příroda, jíž ve snu nasloucháš, ti hodí k nohám dítě neduživé. O, nebesa! Ó, Lásko! Jaký sen! Ach, duše s duší se tak často mine, a ku konci je život otráven: Tak jak ta láska všechno v světě hyne!
Reminiscence.
Na ebenových vlnách připlula a srdce majíc plno dětinství šeptala slova lásky uprchlá pod šedou klenbou stromů hřbitovních. Narcisy měla dosud ve vlasech. A její krása lety nesvadla, přes šíji měla kštici spuštěnu, jež skákala jí bujně na ňadrech. Ó, ženo, tebe jsem kdys’ miloval, pro tebe jsem byl schopen zločinu, pro tebe byl bych život položil! 64 Těch okamžiků dosud vzpomínám, a život dosud kouzla nezlomil, jež vypěstila’s v mojich zahradách.
Romantická láska.
Dnes večer přijďte ke mně, Alžběto, až lampy budou svítit v ulicích... Zavřeme okno, které propouští melancholické světlo měsíce. Usednem spolu v tichu světnice na starou sofu barvy zelené, mé srdce bude šeptat poklony na vaše ruce, příliš diskrétní. A budem šťastni v této samotě. Unylé vzdechy umrou v polibcích, jež budou svítit místo flambonů. A v šeru síně, k sobě stuleni, budeme slyšet hrkot povozů pozvolna mlknout v dálných ulicích.
Lola.
V nervósním loubí městského parku scházeli jsme se s hořícím srdcem. 65 Jen někdy moje bojácná ruka přitiskla její k chvějícím ústům. Však v jejích zracích hořela žádost, a její malá ňadra se dmula. Proč jsem jen tehdy odvahy neměl! Vždyť mne přec často pohledy zvala. Proč jsem jí říkal vylhaná slova a její dlaně tiskl jí chladně, když žhnula touhou po mojí krvi? Ach, dneska, dneska bylo by jinak! Ona je vdána. Smutný to život. A já jsem bohême... Básník a tulák...
Ottylka.
Naproti bydlela, když byla ještě malá – juž jako děvčátko bývala roztomilá – častokrát v košilce se jenom objevila a s bílým koťátkem si na zápraží hrála. Však dneska, po letech, se sličnou dámou stala, jez vábí jinochy jak delikátní víla a něžným sametem a kožešinou skryla, co kdysi z dětinství před světem odkrývala. Když někdy na korsu ji spatřím mezi davem, tu tělem projede mi elektrické chvění, 66 že chtěl bych uchvátit ji v roztoužení žhavém, byť měl bych zahynout ve sladkém opojení.
Zlomek románu.
Jednou vyšla sobě sama do lesa, kde kvete vřes, doma zbyla gardedáma, šel s ní jenom malý pes. Spatřil jsem ji kráčet v dáli, viděl jsem ji v slunci smát a pak jsme se vídávali od té doby častokrát. A teď jsme už staří známí – – musela se rychle vdát – co se stalo mezi námi, mohou hvozdy povídat.
Sebevražda.
Proč pak pláčeš, moje dívko, proč pak se mi nesvěříš? – Nech mne, drahý, nech mne plakat. čím jsme byli, nejsme již. 67 Hle, jak venku září slunce, vůně táhnou ze zahrad. – V mojí duši stíny straší, na mém srdci leží had. Pro bůh, dívko, proč pak bledneš? tvoje ruce jako led! – Ach, můj milý, teď je po všem. Umírám! Já vzala jed! –
Silhouetta.
Die Aeuglein braun, die Aeuglein braun, die liegen mir im Sinn. (Alfonso Savini.)
Ta bledá dáma... k ďáblu... jaký střih, má něžný krok a pohled roztomilý... Však její oblek jen se v davu mih, a víc jsem nezřel její profil bílý. Dnes tomu rok! Je čarokrásný den. A já tak stojím, kde jsem tenkrát stával, a zdá se mi, jakoby do oken mi někdo smutně bílým šátkem mával.
V divadle.
Seděla v loži, hlavu opřenu o sametovou pelest sedadla. 68 A světlo lustrů zachvívalo se na její tváři, horkem zardělé. Já stál jsem dole. A mé pohledy se vpíjely do jejích zřítelnic. Z těch sršel smích a radost naivní nad komedií mého života...
Chýše.
Bílý domek v stráni stojí, která hledí do údolí, z polí znějí sladké hlasy, znějí tiše podvečerem, jak sekáči kráčí ke vsi. Sedíme pod květnou strání, hledíme na bílý domek, a z těch oken něco kyne jako staré, smutné kouzlo neslyšených, divných bájí. A zas svítí domek v stráni... Pak se zvolna halí v temno. Tu jsem zlíbal tvoje ústa, přitiskl tvou krásnou hlavu na svá prsa, líbal stále... Velké hvězdy planou v nebi žehnajíce domku v stráni. 69
Píseň.
Skloň svou něžnou hlavu, nech mne trochu spáti, já chci tvoje srdce, můžeš mi je dáti? Hle, tam slunce hasne, večer k zemi klesá. Viz, ty hvězdy krásné nad vrcholky lesa!
Vášnivě.
Na mých cestách roste trní; kdybys chtěla přijít ke mně, rozvaž si to dříve dobře, neboť lítost přijde pozdě. Vezmi svoje tmavé růže, ty mi činí vždycky dobře, v těch je síla, v těch je láska, v těch je také odpuštění. Jak tvé bílé ruce pálí – – Slyšíš moje srdce bíti? Pojď, já ponesu tě s sebou na svých opálených pážích! 70
Ukolébavka.
Je teplé tvoje malé srdce, přej mi je, přej! A ve svém klíně moji hlavu v sny kolíbej. Jsem člověk, který prostřed cesty vysílen kles. Co dříve pělo v mojí hrudi, umlklo dnes. Je teplé tvoje malé srdce, dej mi je, dej! A moji hlavu, těžkou hlavu v sny kolíbej...
Intimní světy.
Buď laskava, mne dřímat nech na zářné robě tvojí, v tvých očích vidím mořský břeh, u něhož lodi stojí. Jak sady voní mi tvůj dech, když zhasla záře denní, a růže kvetou na ústech při tvojím políbení. 71 A nebe v tvojích pohledech vždy vidím žhavě pláti, jež slova lásky na tvých rtech svým tichým štěstím zlatí.
Popěvek.
To budou noci plné štěstí, v zahradě budou růže kvést, to budou noci plné štěstí, nebesa budou plna hvězd. To budou noci plné štěstí, vášnivá srdce budou plát, na nebi budou hvězdy kvésti a naše rty se budou smát.
Opojení.
Hlaď mé ebenové vlasy, hlaď mé rysy znavené; pohleď jen, jak oheň v kamnech zarůžověl podlahu... Neboj se té šeré chvíle, vždyť já sedím u tebe. 72 Neslyšíš, jak moje srdce bije ve tvé náruči? – – Chci ti dneska mnoho říci, až se setmí docela. – Chvěješ se? Shas rychle lampu, ať zřím tvoje tělo žhnout.
Když se stmívá...
Za řekou zvučí dívek hlas. Na nebi hvězdy vyšly plát. Dnes v noci zuřil velký mráz. Pojď, shasni lampu, půjdem spát. Na nebi hvězdy vyšly plát. Jdou mraky, jdou nad krajinou. Pojď, shasni lampu, půjdem spát. Teď vítr hvízdá píseň svou. Jdou mraky, jdou nad krajinou. A v sadě vládne mrtvý klid. Teď vítr hvízdá píseň svou. Pojď, shasni lampu, budem snít. A v sadě vládne mrtvý klid. A měsíc dávno v mracích shas. 73 Pojď, shasni lampu, budem snít. Od řeky zvučí dívek hlas.
V roztoužení.
Pojď! Ať mým srdcem zvoní tvoje smíchy, ať se mé zraky zpijí krásou tvou, jak zlatem světel, které bloudí sadem a k hodům lásky, k hodům štěstí zvou. Pojď! Ať se chvěji na tvých plných ňadrech, ať moje žíly svěží krví vrou, až budu jásat, budu tančit slastí a zpívat píseň štěstí tajemnou. Pojď! Ať se ztopím ve tvém mladém těle, ať promrhám svou nalíčenou cnost, ať cítím život, život plný, krásný a přírodu a její mohutnost.
Výbuch.
A v požitku jen – znám milování!.milování! (R. Wagner.)
Ty máš být stále veselá, vždyť je ti dvacet let! 74 Pojď ke mně! Jak máš bujný vlas a ústa jako květ... Nuž, posaď se jen ke mně blíž a hleď mi do očí. Je krátká noc – pojď, se mnou spěš, chci zlíbati tvůj ret, tys má a já jsem dneska tvůj, shoď šaty – skloň se ke mně blíž – – jen rychle – rychle spěš!
Noc štěstí.
Tvé tmavé oči žhavě žhnou. Chtěla bys býti, dívko, mou? Hle! Prchl dávno bílý den, a měsíc vyšel rozesněn. A bledé mraky nebem jdou. Chceš býti ještě dneska mou? Nech moji ruku v dlaních svých. Což také tebe leká hřích? Tvé tmavé oči žhavě žhnou. Teď jsi už, dívko, teď jsi mou... 75
Tušení.
Je večer: Nechoď ze dveří! Červený měsíc vycházel nad zádumčivým pohořím. Je večer příliš nevhodný pro naši lásku. Neb slyš: ty tiché výkřiky, slyš, kterak pláčí v haluzích! Mně zdá se, že se tetelíš tak neobvyklou úzkostí, snad nočním chladem? Já bál se dneska k tobě jít! Já tušil něco hrozného! Z aleje stíny kývají železnou mříží zahrady jak by tě zvaly. Hleď! Proč tak nějak lhostejně, jak vítr dvéře otevřel, se zavírá tvůj modrý zrak? Já dobře vím: to úmrtí je naší lásky.
Mrtvá láska.
Die Liebe ist halb Segen und halb ein wilder Fluch. (W. H. Landt.)
Mně soucitně včera stisknula dlaň, když zahradou večer tiše jsme šli, má láska! 76 Dnes čekal jsem na ni po celý den; nepřišla již. Ač čekal jsem na ni po celou noc se srdcem horečně rozechvěným, nepřišla, nepřišla, nepřišla již, má láska! Ach, jistě že s jiným milencem šla, jenž líbal jí vroucně růžový ret, má láska! Teď nesměrně trpím a toulám se v úkrytu vrb. Zde nervósně zkouším smrtící zbraň a tisknu ji stokrát na svoji skráň, má lásko!
Ironická píseň.
Možná, že ano, však možná, že ne. Rty mé jsou na věky uzamčené. Možná, že ano, však možná, že ne. Dvéře mé vždycky jsou otevřené. Přijdete. Půjdete. Možná, že ne. Srdce mé najdete uzamčené! 77
Julii.
....jedno chtěla jen, co žena chce: rozhodné jedno slovo. A tak jsme otrávili duše své, – musila také zemřít láska naše. (A. Sova.Sova.)
Kdybych byl poznal dříve tvou duši, když sedala’s večer u oken síně a zírala v pustou ulici města, kde zněly kroky řídkého chodce. Kdybych byl poznal dříve tvou duši, když prsty tvé lkaly unylou píseň na pianě starém, kde plála lampa na sličné tváře věnčené vlasy. Kdybych byl poznal dříve tvou duši, dokud jsme sedali v zeleném parku na skryté lavičce, za kterou kvetly růžové keře, vonící láskou. Dnes ji už znám... Ty’s chtěla jen muže a bylo již jedno, který snad přišel... Teď chodíš po boku tlustého chotě. Kéž bych byl poznal dříve tvou duši!
Rozchod.
Když jsem zřel tě naposledy, ó, jak byl tvůj úsměv bledý, 78 zírali jsme ještě spolu do údolí šerých bolů, kde se zvolna stromy tměly, hvězdy bílé v mracích mřely, kde se větve osyk třásly v svitech luny, které hasly – pak jsme navždy oněmělioněměli.
Vůně léta.
Noc se sklání. Měsíc vychází. Z polí vracejí se sekáči a žnečky polními stezkami. A já ležím ve vysoké trávě. Světlušky poletují kolem. Kroky zmírají v dálce. Stébla trav dotýkají se mého čela. Jsem věru šťasten, že jsem tak skryt. Nikdo mne nevidí a žádný mne nevyruší. Ale já slyším jejich kroky a polibky jejich úst. Slyš, jak hlasitě bije mé srdce, když zazvoní šerem jejich smích. Ležím na zelené mezi a zpívám mladé lásky...
Večer v srpnu.
Mdlá luna září nad krajem. Rybníky dřímou. Z niv modrých kráčejí zvolna sehnuté stíny. 79 Na kraji němého hvozdu milenci sedí, dvě neukojená těla k sobě se tisknou. Jas luny lehounce sklouzá po jejich tvářích. A jejich ústa se pojí v horoucí vášni. Je melancholický večervečer. Rozkošný vánek chladí jich hořící čela. Ruce se chvějí. Ó, štěstí veliké lásky a věčně nové: Cítit na svojí hrudi oddané srdce! 80
Rozkvetly růže.
Nur Licht und Freiheit! Wie sollen dann die Schwingen sich entfalten!... Gustav Remer
Svítání.
Od hor se mračí, od hor se blýská, srdce mé, srdce nevěří. Počkej jen duše, počkej jen chvilku, až se nad kraji zašeří. Od hor se šeří, od hor se svítá, měsíc vychází do polí. Ticho mne láme, ticho mne vraždí, ale mé srdce nebolí. Jitro se zvedá, jitro se leskne, slunce se dívá do dveří. Ležím na loži, ležím a pláči, srdce mé, srdce nevěří. 81
Opojení.
Já šel tak lesem sem a tam, a nač jsem myslil, nevím sám. A ptáci pěli v haluzích, ty písně zněly jako smích. Ty písně zněly jako sen, až byl můj pohled zarosen.
NOC.
Jdu cestou. Noc je vlažná a plna sladkých vůní, jež plují z údolí... Pod strání dřímá rybník... A zlatý měsíc svítí na nízké chatrče. Oh, polib mne na čelo! Viz, kterak hvězdy tančí na šerých parketách. 82
Píseň.
V tvých zlatých šlépějích, jaro, za tvými zpěvy, půjdu se skloněnou hlavou na konec světa. V mém srdci hlaholí písně, pukají květy, jež jsi vzbudilo ze sna zázračným prutem, a žhavé paprsky slunce bouří v mých žilách... Nechť vzkvete tedy můj život ku tvojí slávě! Tvou slunnou radost chci zpívat, nádherné jaro, a divoký paián lásky, již věčně rodíš...
Teplé větry.
Světlo sluneční svítí v zeleném hvozdu – ptáci zpívají sladce v haluzích stromů. Vánek ševelí listím hebce a tiše, 83 srdcem zahlaholilo tisíce zvonů. Štěstí, modravé štěstí, zářící květy, plní smutnou mou duši zpěvy a vůní...
Hymna jaru.
V zahradách šveholí vrabci, motýli pestří se v slunci, vesele hlaholí zdroje, bojácně dýchají vánky v svatém království Jara. Odkud ti větrové přišli, proč jen ti ptáci tak pějí, proč tak vše září a jiskří? Ach, slastí chvěje se srdce, Jaro, ty zlaté Jaro! Máš květy máku ve vlasech, kytice úsměvů v očích a slova útěchy v ústech; v tvém klíně spí se tak sladce po existenční práci. Cítím tvé lahodné vůně, vidím tvé svítící barvy, 84 slyším tvé veselé smíchy, ty’s radost lidí a duší, Jaro, milené Jaro!
K životu.
V mládí jsem výskal a jásal a pěl, růžová děvčátka líbati směl, v mládí jsem kypěl a hořel a vřel, hejsasa, hej! Tomu je dávno, kdy býval jsem mlád, kdy výskal jsem, pěl a miloval rád děvčátka krásná, když rozkvétal sad, hejsasa, hej! Když do zahrad vjíždí věnčený máj a hlaholem trompet zaznívá kraj, tančím a výskám, že třese se háj, hejsasa, hej.
Slavnost přírody.
Zem oblékla se v roucho sváteční, a všechny dívky vyšly před dvéře, by uvítaly návrat vlašťovek, jež přinesli na svojich perutích mdlé voňavky a světla sluneční. 85 Ó, jásejte, vy tiché zahrady! Ó, zpívejte mi píseň nejsladčí! neb vše se vůkol třpytí klenoty, a smaragdové zvonky na lukách se rozzvučely sladce ve váncích. A moje oči jiskří nadšením, a všechno kvete na co pohlédnu a srdce touží lítat ve vzduchu, jak zlatí broučci světlem slunečním a ssáti štěstí se rtů fialek.
Advent.
Oh, jaro, jež jsi přišlo k oknům mým s vůněmi niv a zpěvy slavíku, pojď, pojď, já toužím po tvých sladkých rtech, nech zpívat ptáky hymny nebeské. Dlouho jsem dřímal v klíně únavy, dlouho jsem tesknil s okem slzavým, dnes zpívám jako jinoch nadšený a tvoje kroky v duši zvučí mi. Ó, kouzlo jara, modro oblohy. Roztály sněhy, ledy odpluly a řeky šumí zlatou krajinou, jež opět září kvítím rozkvetlým, Zelenízelení stromů plných pupenců. Nuž, nyní chvátám, abych otevřel 86 síň dokořán tvé vzácné návštěvě, jež bude ctí mé chmurné světnici. Naděje, jaro! Vejdi pod střechu, na které rostou mechy ponuré, však pod níž bije srdce nejčistší a láska, kterou lidé neznají! Chci zpívat písně o tvé nádheře, o vlasech tvých, jež vlečeš údolím, o ptácích, kteří letí nad hvozdy, o štěstí, které kyne člověku. Vše zakopám, co duši zraňuje v své zahrádce, kde kvetou jasmíny a chýši svou ozdobím věncovím těch lilijí, jež nikdy nesvadnou.
Louky.
Zelené louky běží k pohoří. U cesty stojí stromky sehnuty, a v modrém nebi plují oblaka jak bílí snové krásných nadějí. Je tady ticho jako v kostele, a vůně plují lehce ze zahrad, a trávy šumí, řeka klokotá pod mírnou strání, k lesu skloněnou. Za sladkých dnů, když slunce vychází, naivní dívky tančí na mezi, 87 a pak se třesou chmurné topoly dětinským smíchem, který hlaholí. Ó, tyto louky, které rozkvetly, v nichž dřímá tolik něžných motýlků, oh, tyto lesy, v kterých zpívají nejkrasší ptáčci, kteří přilétli! A slunce svítí na vše s vysoka, na milující, děti z vesnice, a srdce buší, srdce hlaholí, jak zvony, které tuší svítání a svolávají ke mši věřící.
Odpoledne v srpnu.
Ich ruhe still im hohen, grünen Gras. Allmers.
Je tiché odpůldne. Sním. Půjdu údolím do hvozdů dumavých po hrázi rybníka. Zelené pentlice si vpletu do vlasů a krásnou nadějí si kabát ozdobím. Zářivá obloha se směje na luka. Na trsu růžovém poupata pukají a vzduch je prohřátý a plný motýlů, již ssají zdlouhavě med z číší kopretin. Ta chvíle nejdražší je v lidském životě, neb její polibky ty věčně trvají, a její pohledy do duše zraňují. Sekáči zpívají u splavu rybníka... 88 Je štěstí v přírodě a v duši člověka. Pod mostem hrají si dvě bílá děvčátka. A slunce zářivé se houpá na vlnách a voda odtéká mdle, líně, ospale. Chci takto dumati na břehu řečiště, pít slunce třpytivé a zpěvy dýchati. Oh, kterak nádherné je dát se nadchnouti! Modř nebes rozpjata je nad mou bytostí: Jsem bodrý pastevec, jenž hlídá ovečky, na znak se položiv a patře do slunce. Jsem štěstím naplněn. Však mluvit nemohu. Jsem zcela rozptýlen jak záře sluneční, jak tikot skřivánků, již mizí v oblacích. Oh, jak jsem rozechvěn vším, vzduchem, nivami, a září nebeskou a vůní alejí, kde dívky kráčejí, v svých rukou kytice, které jsou určeny pro šťastné milence.
Siesta.
Tady je rozkošné ticho... A paprsky slunce třpytí se v duhových reflexech větvemi stromů... Švitorní drozdové zpívají v zeleném křoví a šalvěj a máta vonějí zlaceným vzduchem. Tady je velebné ticho.. Jen hovorný potok jak stříbrná stuha vine se vysokým mechem... 89 Ležím a naslouchám v myšlénkách ševelu stromů zíraje do nebe, které se nade mnou leskne: Ty zlatá přírodo, zlatá! Ó, naplň mé srdce velkými zázraky svými a bohatstvím květů, abych tě miloval jako se milují ženy. Jako se zbožňují nejdražší bytosti světa, abych tě pochopil v celé tvé mohutné kráse! Chci zpívat tvé písně, jež bloudí větvemi lesa, požáry slunce, když kloní se za modré hory, chci žehnat tvým darům, které mi dáváš svou dlaní svěcenou tisíckrát zlatými paprsky slunce... Milenko duše mé!... Dovol ať v hodině smrti splyneme sloučeni na věky v polibku lásky.
Letní krajina.
Zde bledé Dryady vždy v létě hrají si, pějíce arie kvetoucích palouků a čistých myšlének, jež k nebi stoupají, jak bílí motýli křídloma chvějíce. Hvozd vánky šepotá, jež z moře linou se, by vášně chladily svým něžným pocelem! Hvozd kvílí, naříká, pak šumí nadšeně do vzduchu zlatého, jehož se dotýká. Modravé pahorky se v dálce stmívají... Pan starý pod strání se válí na trávě a píská na loutnu do letní krajiny 90 a vábí Najady, jež sedí na břehu zelených potoků, šumících lukami, kde kvetou blatouchy a bzučí čmeláci...
Město.
V růžovém kraji, kde rostou palmy, v slunci se chvějí zelené vážky, nad pestrým luhem nevinných tužeb stávala kdysi chudičká chýše. Stříbrné květy zářily vůkol. Výdechy travin voněly vzduchem, nejčistší barvy zpívaly v nebi. A v jejích oknech leskl se večer, těhotný vzdechy, krvavý západ planoucích srdcí, který se díval do klidné jizby. Ó, jasné noci, které se smály, vidouce štěstí dvou dobrých duší! Odpůldne klidná, omdlelá touhou velikých vášní! Z pohoří tmavých přišli sem lidé, skáceli lesy 91 a z pevných kmenů vztýčili domy... Stavěli stále v horečném kvapu, a práce rostla pod jejich dlaní – Má bílá duše! Na tvojich stráních vyrostly zámky a vzkvetly sady, a velké město zvedá se nyní, kde dříve stával chatrný domek. – Má jasná duše! Teď noříš střechy a věže chrámů do modrých výšin, nad pyšné jedle a skalní hroty, vznešená, krásná, v paprscích slunce! –
Paián k oslavě nového století.
Svou hlavu zvedám, rozpínám paže, na prahu věků, k tvým sluncím, světe, jak starý augur, jenž věští z oblak 92 a vidí děje budoucích lidí. Slyš, moji hymnu a tlukot srdce v mé svadlé hrudi, jež dohořívá a vlij mi sílu do chabých údů, bych mohl vkročit do Pantheonu. V smrtelných bouřích zrudly mé oči, klesal jsem v žití pod ranou dutek. Dnes tebe prosím: posil mne v boji, nedej mi zhynout nejkrutší smrtí! Ať krev má teče! Já půjdu hrdě za tvými slunci, jez věčnem tančí, jak v zlatém sadě zástupy bohyň...
Procitnutí.
Bude to vítězná radost, až slunce vyjde nad obzor, 93 a těla zaplanou silou, a srdce vykřiknou štěstím. A země! Ta bude bujet a kypět odvěkou šťávou, že větve stromů se skloní pod chumly zlacených plodů. A krtci zalezou do děr, mágové zlomí svá žezla, nemocní poddaní zemrou a bude skřípění zubů, však nikdy v životě našem nebude většího štěstí, než ono nádherné jitro, na něž jsme čekali dlouho s nadějí mladistvých srdcí, která věřila stále...
Elevace.
Ó, dcero zrozená z tajemných propastí, jak luna stříbrná bez šatů clonících, ó, ty, jež nadšení mi vléváš do duše, jež chtěla umříti v tragické nemoci, v temnotách století, století teskného, ó, drahá milenko, již svírám v náručí, již vidím v paprscích zářících odpůldnů, těch hodin vznešených, v nichž nymfy zpívají, 94 ó, luzný fantome, na mracích nesený, v nichž vidím zářiti tvá bledá ramena jak bílé paprsky dalekých obzorů, ty, které opěvám a kterým holduji, mdlý básník zrozený zas nově k životu, já zvedám lýru svou nad uzly pohoří, že klesám omámen lijákem akkordů, jež rukou stříbrnou na strunách probouzíš.
Zemi.
Má planeto, jež jsi mne zrodila, ty hvězdo, která kroužíš nesměrnem, má matko! zemi! hvězdo vznešená! Jak často snil jsem o tvém stvoření, jak často snil jsem o tvém účelu, jak často snil jsem o tvém poslání! Myšlénko božská, písni věčnosti, živící lidi mlékem ňader svých, jež zvedají se v bouřném nadšení. Veliká matko řek a pohoří, bohyně, slávo lidských životů, jež chováš ve svém klíně mateřském. Ó, moje srdce, viz, jak dokořán je otevřeno tvojim paprskům: Ó, ustrň se a vejdi do něho! 95 Zažehni barvy, světla, nádhery, jež dřímou v něm od světa stvoření, učiň je velkým, krásným, bohatým. Slyš, kterak každý keř tě velebí, slyš, svoje dítě, tebou nadšené: Má matko, zemi, hvězdo vznešená! 96 OBSAH.
Str. Prolog3 I. Hořké plody. Na vlnách4 Koráby5 Poklad7 Západ slunce8 Královně noci8 Waltu Whitmanovi11 Poslední hodina13 Po smrti14 Meditace14 Nevěřte starcům15 Marnosti16 V žaláři16 Je pusto nyní...17 Písně I.–VII.18–20 Confiteor21 Adagio22 Vzpomínky24 Modlitba25 Včera večer26 Smutný motiv26 Touha27 Nálada28 Tuláci28 Resignace29 Duo29 Z těžkých bolestí30 Odkaz Samoty30 Žalm života31 Vzácné okamžiky31 Tmavý příběh32 HalucinaceII. Halucinace. Krajina v noci33 Přeludy34 Krajina35 Stíny36 Bludná duše37 Fingalova jeskyně38 Sfinx39 Auto-da-fé40 V horečce40 Okovy hmoty41 Království duše41 Fantasie44 IIIII. Mladé láskylásky. Slavnost nebes47 Pohádka máje48 Má lilie49 Reliquie50 Plané růže51 Bílé ruce52 Píseň52 Útěcha53 Holubice54 Stesk54 Družná chvíle55 V tiché noci58 Přístav58 Ženě, které zpívám59 Z ulice59 Vzpomínka60 Zapomněla...60 V parku61 Jarní vody62 Před lety...63 Klotildě63 Reminiscence64 Romantická láska65 Lola65 Ottylka66 Zlomek románu67 Sebevražda67 Silhoueta68 V divadle68 Chýše69 Píseň70 Vášnivě70 Ukolébavka71 Intimní světy71 [97] Str. Popěvek72 Opojení72 Když se stmívá...73 V roztoužení74 Výbuch74 Noc štěstí75 Tušení76 Mrtvá láska76 Ironická píseň77 Julii78 Rozchod78 Vůně letaléta79 Večer v srpnu79 IV. Rozkvetly růže. Svítání81 Opojení82 Noc82 Píseň83 Teplé větry83 Hymna jaru84 K životu85 Slavnost přírody85 Advent86 Louky87 Odpoledne v srpnu88 Siesta89 Letní krajina90 Město91 Paián k oslavě nového století92 Procitnutí93 Elevace94 Zemi95
E: jf; 2004 [98]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lešehrad, Emanuel

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 98