Tušení.

Emanuel Lešehrad

Tušení.
Je večer: Nechoď ze dveří! Červený měsíc vycházel nad zádumčivým pohořím. Je večer příliš nevhodný pro naši lásku. Neb slyš: ty tiché výkřiky, slyš, kterak pláčí v haluzích! Mně zdá se, že se tetelíš tak neobvyklou úzkostí, snad nočním chladem? Já bál se dneska k tobě jít! Já tušil něco hrozného! Z aleje stíny kývají železnou mříží zahrady jak by tě zvaly. Hleď! Proč tak nějak lhostejně, jak vítr dvéře otevřel, se zavírá tvůj modrý zrak? Já dobře vím: to úmrtí je naší lásky.