Královně noci.

Emanuel Lešehrad

Královně noci.
Kněžno umdlených pěvců, veliká Noci, klidné zrcadlo snění, matko nejčistších slastí! 8 nikdo na celém světě nebyl krásnější tebe, magický prute, neznámé moře. Z tvého klína se prýští pramen věčného spánku, ve tvých šlépějích rostou diamantové květy. Děti bojí se tebe, plodíš úzkost a bázeň, ve tvých tajemných skrýších bydlí strašidla bájek, skřítci, víly a vědmy, mrtví, duchové, čerti, neznámé síly, záhadné prvky. Divné obrazy předeš z mlžin subtilných temnot, země zakletých duší, vise morósních mozků. Tvoje panství je hřbitov, tvoje síla je měsíc, zařící z mraků. Vrahy skrýváš před soudem, líbáš nevěstky na rty, vcházíš do síní panen, vcházíš k nejsprostším vězňům, miluješ všechny, neklneš žádným. 9 Mocná útěcho lidstva, jež máš pro všecko léky, stíráš palčivé slzy, chladíš vášnivá čela. Pojíš milence k sobě v polibku lásky, v diskretním houští, v zákoutí parku. Velká, mystická knežkokněžko, sílo arabských magů, kteří ku tvojí poctě pálí nejdražší masti. Ženo neznámých bohů, sestro afrických bohyň, žhavá a něžná ty, jež rozvíráš brány k zakletým rájům. Ze své náruči sypeš zlaté, třpytivé hvězdy, a když ráno se blíží, snímáš panenský závoj, rosíš slzami květy, vonné zavilé květy. Ó, sličná Noci, družko nešťastných lásek, matko spanilé luny, chci tě milovat věčně jako dítě svou matku! Ve tvém objetí pláči, pláči nesměrným štěstím... 10 Velebná Noci! Má pravá matko! rozlom okovy moje, přiviň mne na svá ňadra a nech líbat tvá ústa...