Modlitba.

Emanuel Lešehrad

Modlitba.
Obloha stále se tměla. Pojednou cítil jsem v síni hedvábnou ručinku noci. V zahradě padalo listí s šedivých haluzí stromů. Do oken bubnoval vítr. Pomalu v modravém přítmí tikalo kývadlo hodin; na dvoře křičely ženy a vedle za tenkou stěnou slyšel jsem kanára v kleci zpívati v sousedním bytě. Blesky se kmitaly nebem. Kanár, snad polekán, zmlkl. A já jsem počal být smuten. V haluzích zápolil vítr, kaštany vzdychaly těžce v smrtelném zápasu s bouří. A za zdí síně jsem zaslech’ modlící, třesavé hlasy nějakých malinkých dítek. Říkaly modlitbu krátkou, již jsem se častokrát modlil, když jsem žil v rodinném domě. Nebe je plamenné moře. Dunění hromu se množí... Hlasy jsou tišší a tišší, 25 až jsou jak vzpomínka dávná. A jako před lety kdysi modlím se útěšná slova – Tu z očí vyhrkly slzy.