Krajina.

Krajina.
Mé srdce je jak pták, jenž v šerém hvozdě kvílí a slabá křídla má, by vznes se do oblaků, můj obzor temný je a plný černých mraků, kam zřídka zapadne svit slunce zasmušilý. Mí snové těkají za noci pustým sadem, kde divé vichřice vrcholky stromů dují a v spustlých záhonech otravné býlí bují, jež moji předkové nechali ležet ladem. 35 Tam v tmavé chalupě sní moje bledá Paní, jež bílé ohaře vypouští někdy z domu, by vyli tesklivě pod šerou střechou stromů, když v blízké vesnici vyzvání na klekání. To kraj je tesklivý a plný divých křoví, kde duše nemocná v svých smutných chvílích mešká pod loubím jasmínů, z kad sálá vůně těžká a divný zármutek, jenž na cestách si hoví. Má teskná krajino! Já zapomenut hynu! A se mnou veškery mé liliové hříchy. Já marně žito sel a slzou kropil líchy. Teď bloudím unaven v tvém fialovém stínu! V tvých sadech spatřuji svou rozkoš zádumčivou, však světlo měsíčné mé čisté zraky kalí, mé smutné myšlénky se netopýry staly, již plaše vznášejí se nocí mdlou a snivou. Jak trapný je ten kraj, kde tolik kvésti chtělo, já vím, teď pozdě je a slunce slabě září... Ach, proč jsem nevzpomněl, že přijde také stáří. Teď duše v aleji do hrobu klade tělo!