Vzpomínky.

Emanuel Lešehrad

Vzpomínky.
Ach tehdy, nevím už ani, jak tomu dneska je dávno... Mně ještě šedivá bába chovala v mateřském klíně – Za jasných, měsíčných nocí, kdy šero nastalo v jizbě, a venku trilkoval slavík, prve než schoulil se v hnízdě – tenkráte býval jsem šťasten. Neboť tu vídal jsem vždycky, v dáli, v té neznámé dáli, kde stály černavé hvozdy, vstávati báječné zjevy. A v bílých, srpnových nocích bývaly krasší než jindy: Ti muži v jiskřivých hávech a kněžny s růžemi v rukou; a já je všecky chtěl míti, já se chtěl odvážně vydat za hory, pouště a řeky k těm melancholickým zjevům. – Má bába mi pravila tiše, že jsou to klamaví snové..... Tenkrát jsem nevěděl ještě, proč jsem tak pokaždé smuten, když šero nastane v jizbě... Tam spaly nádherné báje a zvaly – 24