Družná chvíle.

Družná chvíle.
Hvězdy! Koráb! Světlo denní. Vlny pění na kamenný, srázný břeh. Zvolna šumí šeré moře jako hoře v zádumčivých, dětských snech. Bílé hvězdy v nebi plají, závoj tkají; vítr v stromech zápolí. Nad zahradou roje ptáků, rovny mraku, vznášejí se k údolí. Měsíc svítí jako zlatý, světlé šaty, moře jako drahokam; duše plna divných stesků, v bledém lesku bílý krunýř oblékám. Nízké chýše, tmavé bory za obzory ztrácejí se v temnotách. V sadech umlkají ptáci, slunce ztrácí odlesky své na vodách. Ticho rozkládá se všady nad zahrady, malé mušky září tmou; 55 na žulové stěně v moři maják hoří nad ponurou zátokou. V sadech voní zralé plody, v hládi vody zrcadlí se šerý les; haluzemi píseň tklivá nocí zpívá; na pahorku dřímá ves. V zamodralé záři svítí rudé kvítí; všade vládne trapný klid. V šeru listí dřímou vlny svitu plny, nemožno jich probudit. V tmavém stínu velkých věží vody leží, na nich bílá poupata, jako kytice na rově, na hřbitově, zadechnuta do zlata. Prchlo dávno světlo denní, modré snění zalilo kraj neznámý, jenom bílé hvězdy září na oltáři, který plane nad námi. Z černých roklí bílé víly v hvozdy pílí, 56 v šeré sluji skřítků král otevírá kraje visí, v stínu břízy, drahokamů plný sál. Viď, že půjdem nyní, ženo? Tvoje jméno všemi větry krajem zní. Smím přec líbat tvoje líce, zřítelnice, nech mi moje nadšení. Hle, ty vodopády snící, prchající, nech je raděj’ za námi. Hle, i Panna v slitování ruce sklání nad našimi hlavami. Noc je vlažná. Chvíle této kvete léto. Měsíc svítí jako sen. Naše píseň šerem zvoní jako loni v kraj, jenž mlhou porosen. Smutek kraje obejímá, všechno dřímá. Milovati není hřích! Vlož do mojí dlaně ruku, stranou hluku půjdem stezkou v moruších... 57