Confiteor.

Confiteor.
Em. Machkovi.
Můj dávný příteli! Je smutno věru žít! jíst chleba z popele a víno smutku pít a marně hledati po celý život klid! A není na světě, kdo by mne miloval, neb kdybych našel jej, své srdce bych mu dal, a zapomněl na bol a nevýslovný žal. Tak bloudím dlouho juž, mdlý, opuštěn a sám a hledám štěstí své a přec to dobře znám, že nenajdu ho již, že smutně dokonám. Já šťasten býval jsem, však minul onen čas, a srdce umlklo, a tvrdým stal se hlas, a v dobách podzimních se sněhy pokryl vlas. Ach, moje naděje! Je trapné ticho dnes, kdy zhasl slunce lesk a svadl snivý les, a duch můj na věky do tmavých strží kles! Já nelkám nad žitím, jsem zádumčiv a tich a také vítr zlý, jenž bouřil, dávno ztich a květy ocúnu vyrostly v stopách mých. 21 A moje hlava mdlá se sklání víc a víc a paprsk luny plá z mých kalných zřítelnic a v prsou vyrůstá mi bolů na tisíc. Mne život podlomil. A pustý je můj sen, já nikdy nepoznal rtů rozvášněných žen, a celý život můj byl jenom ve snu sen. Tak když si vzpomenu, že jinde kvete máj, a potom pohlédnu na smuteční svůj kraj, tu pláči do dlaní. Kde asi je můj ráj?! A často divím se, že jsem zde ještě živ, což čekám od Boha, že učiní snad div, že opět rozvijí se květy mojich niv? Vy lidé blažení. Zda slyšíte můj vzdech? Já žíti zapomněl a utopil se v snech, a slova umlkla juž dávno na mých rtech. A na svých pohořích jen trhám černý květ a sedám zadumán a měřím řady let... A v dáli nad mraky se točí boží svět!