Meditace.

Emanuel Lešehrad

Meditace.
Je marno zavírat dvéře potulným steskům: Přijdou a žebrají smutně o skyvu chleba, že musím je pustit přes práh do svojí síně, bych zahřál jich údy skřehlé severním větrem. 14 A hovořím s nimi... Všechny illuse schladly! Ach, špatné svědomí cítím rváti svůj mozek. A nelze už jinak, nežli přijat ty duše – Vždyť bydlely kdysi se mnou pod jednou střechou. Den. Pod okny mými vadnou kvetoucí sady. Je nudno už smát se, vždyť již vychladly vášně. A jedno jak druhé. Marno! Nepřijde jaro! Oh, zlomiti se vším, co kdys žilo a žije, jen to kdybych mohl, pak by rozkvetly sady a z duše by tryskly zdroje nového žití!