Odpoledne v srpnu.

Emanuel Lešehrad

Odpoledne v srpnu.
Ich ruhe still im hohen, grünen Gras. Allmers.
Je tiché odpůldne. Sním. Půjdu údolím do hvozdů dumavých po hrázi rybníka. Zelené pentlice si vpletu do vlasů a krásnou nadějí si kabát ozdobím. Zářivá obloha se směje na luka. Na trsu růžovém poupata pukají a vzduch je prohřátý a plný motýlů, již ssají zdlouhavě med z číší kopretin. Ta chvíle nejdražší je v lidském životě, neb její polibky ty věčně trvají, a její pohledy do duše zraňují. Sekáči zpívají u splavu rybníka... 88 Je štěstí v přírodě a v duši člověka. Pod mostem hrají si dvě bílá děvčátka. A slunce zářivé se houpá na vlnách a voda odtéká mdle, líně, ospale. Chci takto dumati na břehu řečiště, pít slunce třpytivé a zpěvy dýchati. Oh, kterak nádherné je dát se nadchnouti! Modř nebes rozpjata je nad mou bytostí: Jsem bodrý pastevec, jenž hlídá ovečky, na znak se položiv a patře do slunce. Jsem štěstím naplněn. Však mluvit nemohu. Jsem zcela rozptýlen jak záře sluneční, jak tikot skřivánků, již mizí v oblacích. Oh, jak jsem rozechvěn vším, vzduchem, nivami, a září nebeskou a vůní alejí, kde dívky kráčejí, v svých rukou kytice, které jsou určeny pro šťastné milence.