Adagio.

Adagio.
Já navštívil jsem svého spolužáka po nedohledné době odloučení v podkrovní, nízké, zádumčivé jizbě – Změnil se mnoho; stěží jsem jej poznal: 22 jen ona duše nadšena jak kdysi, ta zbyla na dně vyčerpané studně. A slunce zvolna umíralo v krvi, na střechách chvěl se purpurový reflex a probleskoval zakaleným oknem... Tu chvíli seděl, ponořený v sebe, a rudá záře plula kolem něho; snad vzpomínal: na zašlé doby mládí, na luhy, hvozdy, v kterých kdysi chodil, kdy neznal smutku, neznal utrpení... Však jeho hlava skláněla se k hrudi. Tak seděli jsme, zaujati sebou a vzpomínali. Šera přibývalo, já pozoroval jeho suché ruce a velký soucit sevřel moje srdce. Až vstal... a vyňal starodávné housle, na něž už dlouho, dlouho nikdo nehrál, a přejel smyčcem několikrát struny. A teskné tóny rozvířily šero, a smutný nápěv zahlaholil nocí, a celé mládí, všechny naše touhy tak divným vzlykem rozplakaly housle... Ach, zármutku! Ty zádumčivé stesky, kdy toužil jsem po vavřínových věncích, po polibcích, jež přinesly by štěstí, po lidech, jež bych mohl milovati, ty dávné písně, jež mi v duši zbyly a nesplněny navždy zapadnou... 23